5
Pochvala ředitele
„Vážení soudruzi, zahajuji poradu končících ročníků zdejší školy. Žádám všechny třídní učitele o stručnou a výstižnou zprávu a vyčerpávající přednes prospěchu a chování své třídy.“
Takto zahájil ředitel naší školy poradu. Určitě nebude dlouhá, protože se jedná jen o končící ročníky, jen o několik tříd. Přesto mnozí kolegové si na poradu přichystali ze zvyku a podle svých vlastních úvah různé kratochvíle. Jako opatření proti těm, kteří využívají porad, aby se vykecali, aby se zviditelnili a aby, v konečné fázi, ostatní otrávili. Jeden můj bývalý kolega si na takovéto porady brával opravy písemek, a jak říkal, „kdyby ty řehtavé kobyly zase spustily, abych nepromarnil čas“. Myslel tím své kolegyně, které na klasifikační poradě střední školy rozvinuly diskusi o tom, proč loni JZD včas nesklidilo slámu z pole.
Tak češtinář bude opravovat diktáty. Má jich před sebou celou hromadu. Kolegyně, co učí chemii, si vzala stoh ilustrovaných časopisů. Druhá kolegyně má časopisy módní. Na stole jednoho kolegy leží i nabídkový katalog Nekrmann. Kolega Rohovský si bude prohlížet časopis s nahými slečnami. Jen třídní učitele mají před sebou stoh úředního materiálu. Třídní knihu, výkaz, rubriky, záznamy, hlášení o své třídě.
Porada ubíhá obvyklým způsobem. Třídní učitel po přednesení zprávy, navrhne pochvaly, důtky. Ředitel se zeptá, kdo má připomínky, a jde se ke třídě následující. Připomínky nemívá většinou nikdo, protože málokdo dává pozor.
„A máme tady poslední třídu“, vybídnul ředitel, „prosím soudružku Hrabošovou, aby přednesla zprávu.“ Říkám si pro sebe: „No vida, bude konec.“
„Prospěli s vyznamenáním, … , prospěli, neprospěl nikdo.“ Jarmila pokračovala: „Důtku třídního učitele jsem neudělila, … důtku ředitele nenavrhuji. Navrhuji pochvalu ředitele školy Ladislavu Kotkovi za prospěch s vyznamenáním, práci v třídním výboru, za aktivní činnost v Socialistickém svazu mládeže, za účast v Soutěži technické tvořivosti mládeže a za úspěšnost v matematické soutěži.“
Skončila. Ještě pár informací, jaké je datum na vysvědčení a tak, … .
„Kdo má nějaké připomínky?“
Kolegové už uvažovali, že začnou balit své pomůcky. Pozor, ještě se hlásí vedoucí internátu Kočí.
„Prosím soudruha Kočího,“ vybídnul ředitel.
„Soudruzi měl bych připomínku k pochvale ředitele školy, která zde byla navržena žáku Kotkovi.“
„No, prosím.“
„Kotek sice vede SSM, jak třídní tvrdila. Má prospěch výborný. Zaktivizoval spolužáky, jak tvrdila. Ale vede je úplně jiným směrem.“ Nadechnul se: „Oni na schůzkách SSM poslouchají Svobodnou Evropu. ... Kotek to organizuje.“
„Svobodnou Evropu?“ podivil se ředitel.
„Ano Svobodnou Evropu. ... U internátního radia. S celou skupinou. ... V klubovně SSM. ... Na schůzích SSM.“
„A co soudruhu navrhuješ? Vlastně, nenavrhuješ pochvalu ředitele.“
„Soudruh Kotek je v posledním ročníku, sice dobře se učí, ale pochvalu ředitele si nezaslouží,“ pokračoval Kočí.
Jarmila mírně oponovala: „Když nedostane pochvalu Kotek, tak kdo už si ji na naší škole zaslouží?“
„Jsou nějaké jiné návrhy? Měli bychom to všechno zvážit tak, abychom to vyřešili u nás, ... tady ve škole,“ pokračoval ředitel.
Kolegové se postupně začali probouzet z klidu. První, kdo razantně vstoupil do diskuse byl předseda strany Kozel. Posunul si na stole významně brožuru Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti. Brožuru vždy, při různých příležitostech, dával na odiv, aby nikoho ani nenapadlo, že pochybuje o pravdách stranické víry. S kolegou Rohovským jsme mnohokrát vedli řeč na téma, co se rodí a bloudí v hlavě takovéhoto magora. On dovede číst knihu s takovouto snůškou zhovadilostí. A dokonce se za ni nestydí.“
„Navrhuji Botkovi důtku ředitele, … žádnou pochvalu, ale důtku. Za to by sice zasloužil vyhazov ze školy. … Darebák jeden. Ale je v posledním ročníku. ... On vlastně zradil.“ I když byl Kozel střízlivý, přednesl to velmi emotivně.
„To nemyslíš vážně. Kotek je slušný chlapec. Vždy ochotný,“ zareagovala Jarmila.
„Ale poslouchá Svobodnou Evropu. Pro mne je Kotek nespolehlivý.“
Slovo si vzal kolega Pazourek „Vážení, domnívám se, že se doba mírně posunula a že poslouchání cizího rozhlasu není v rozporu s chováním našich dětí, jak je předpokládáme.“
„Samozřejmě, že není“, vstoupil do diskuse nabírající na intenzitě opět Kozel. „My však je musíme učit poslouchat především Moskvu. Motivovat je k tomu. Nevynechat ani jednu z příležitostí.“
Rohovský se nahnul ke mně a potichu se mne zeptal: „Mám tomu blbovi říct, že Gorbačov už odsoudil toho mladého parchanta, co udával rodiče, ... “
„Morozova?“
„Jo.“
Nesměle se přihlásila ruštinářka Hana a nesměle podotkla: „Zvyšuje se zájem o ruštinu v mých hodinách.“ Spíše by měla říci, že se zmenšuje odpor k jazyku, protože s Hanou čtou v hodinách ruský časopis Sputnik v originále. A dozvídají se to věci. Děti si vyprávěly, jak Trofim Lysenko narouboval vlašský ořech na kavkazskou jedli a jedle plodila ořechy. Nebo, jak opilý soustružník zadřel soustruh. A patentoval si to. Jako moderní technologii svařování. Zvláštní doba. Rusi si začali dělat legraci sami ze sebe. A náš stranický tupec to ještě nepochopil.
Jak diskuse zostřovala vyměnili jsme si Rohovským několik vět:
„Všimnul sis jak Wojtyla v poslední době nasírá ty naše bolševiky? Vsadil bych se, že se svěcením Anežky si užijeme ještě dost legrace.“
„Myslím si, že na ty naše je nasraný i sám vůdce Gorbačov ... Když tehdy náhle odejel z Bratislavy.“
„Ale ten náš trouba si dá před sebe ještě dnes to Poučení.“
„Jsem opravdu zvědav, zda Kotek dostane pochvalu nebo důtku.“
„Měli bychom se ostřeji zapojit do diskuse. Ne?“
Rohovský se přihlásil: „Vážení kolegové a soudruzi, četl jsem v Rudém právu, že jiný názor nemůže mít vliv na plnění cílů strany. Ba dokonce může pomoci odstraňovat problémy, schémata a zažité postupy. To je perestrojka. Kotek, o kterém je řeč, chce jen srovnat názory strany s jinými názory. V této fázi tomu nelze bránit.“
„V jaké fázi!?“ Vyletěl Kozel, „chcete, aby sem přišel znovu osmašedesátý rok!? Nikdy!!! Trvám na ředitelské důtce! ... A bude-li diskuse postupovat tak dále, navrhnu vyloučení ze školy.“
Místopředseda strany se snažil vyostřenou diskusi zmírnit: „Soudruhu Kozle, doba se doopravdy posunula o kousek dál. O té perestrojce se nedá nehovořit.“
Znovu Rohovský: „Kozle, víš, že to byli Rusi, co namalovali v sousoší Lenina a Stalina jejich ruce na červeno? Nebyly to žádné kriminální živly, jak jsi četl v tvých novinách. A nebylo to ke zvýraznění revoluce pracujících, ale proto, že oba se dopustili při vedení proletariátu značných chyb.“
Přihlásila se ruštinářka: „Ano, poslouchala jsem Moskevskou televizi, pořad Vzgljad, a tam o tom hovořili. Doslova tam bylo, že se Stalin dopustil krvavých zločinů.“
Doplňuji: „Rusi si v našem městě zapojili televizní vysílač. Kdyby soudruh Kozel se chtěl seznámit, co se diskutuje v Moskvě, může si jej naladit. Vysílá na 10. kanále s vertikální polarizací. Výkon vysílače je malý, asi jen 100 W. ... Program Vzgljad se vysílá v 18,00 h našeho času. ... A kdyby Kotek byl poslouchal Moskvu, nemusel by poslouchat Svobodnou Evropu, ... a dozvěděl by se tam zhruba stejně.“
Rezolutně se ozval internátník Kočí: „Kotka musíme potrestat. ... A jak tak poslouchám, měl by ředitel zahájit rozhovor i s některými diskutujícími.“
„Jaký rozhovor?!“ Ozvalo se z pléna.
„Vždyť hovoříme“, doplnil s úsměvem Rohovský, „abychom nakonec nebyli trestáni za poslech Moskvy.“ Významně se ušklíbnul.
V tomto duchu se vedle diskuse ještě hodnou chvíli. O jednom žákovi mnohem déle než o zbytku tříd. Když už chtěl ředitel nechat hlasovat, vystoupil Kozel: „Žádné hlasování. Žádná pochvala. Ještě zde stále platí snad vedoucí úloha strany.“
Klid.
...
Až vystoupil kolega Ochrana. Málokdy se zúčastňoval diskusí. Ale dnešek jej asi velmi vydráždil: „Vážení kolegové, je mi proti mysli, aby nejlepší student byl za své úspěchy šikanován. Připadá mi že soudruzi Kozel a Kočí chtějí glasnosť jen předstírat. Zase. Jako všechno. Trvám na pochvale.“
„Nikdy!“
„Tak na takové poradě nemám dále co setrvávat.“ Vladimír vstal, vzrušeně odešel, a silně prásknul dveřmi. Okenní tabule zařinčely.
Klid.
...
Kotek pochvalu nedostal. Nedostal ani důtku. Při rozdávání maturitních vysvědčení obdržel věcný dar z rukou ředitele.
...
Asi po roce. Vladimír Ochrana s je mluvčím Občanského fóra. Kozel se všemožně snaží do výboru fóra vstoupit a „spolupracovat“. Ochrana mu doporučuje, aby se nechal zvolit. Kočího nalézáme v Cibulkových seznamech jako udavače. Zanechá internátnictví a stane se z něj reprezentační trenér.
Ach jo!
Odcházím do školního sklepa, kde jsou seřazeny ty nejcennější učebnice k odvozu do šrotiště. Vybírám balík nepoužitých knih. Jsou jako nové: Poučení z krizového vývoje. Jsou nové. Netknuté. Budu je potřebovat. První odešlu mému normalizátorovi. Uchází se o místo ředitele. Odešlu mu je za to, že mne udal, že jsem prosazoval demokracii a nechal vzpomenout ve škole prvního výročí upálení Palacha.
Ach jo!
Skutečnou událost pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele
zaznamenal
Rudolf Bláha