2

Třídní kniha

Černé desky, připomínající spíše knihu čarodějnou  či knihu s modlitbami pro zádušní mši. Každou hodinu nastrčená na učitelském stolku a drze vyzývající kantora, aby do ní nahlédl, zaznamenal a vystavil se riziku, vyplývajícího z toho, co učinil. Protože uvnitř je spousta zákeřných obdélníčků určených k vyplňování. Tato dotěrná kniha doprovází kantora i studenty do vyučování denně, každou hodinu, po celý rok. Kniha, která se stává i námětem k umělecký dílům. Kniha, která je osou vzdělávání ve škole. Ne a ne mne napadnout s kterými zásadně důležitými dokumenty, mně známými, existujícími mimo školu, bych mohl třídní knihu srovnat. Ihned jsem zavrhnul srovnání s  plemennou knihou obecního býka vedenou  starostou. Také měla nesmírný význam pro celé generace kravek v obci a zdravý vývoj telátek před příchodem zautomatizovaných inseminátorů. Zamítám srovnání s k účetní knihou společenské organizace. Ta jen shromažďuje strohá data, manipulace s nimi, a je bez ducha. Kniha návštěv drážního podniku Správa Střední dráhy má jistě nesmírnou hodnotu. Střeží ji v době normalizace dva milicionáři a jeden železniční esenbák. Chodím tam a podle potřeby  kopíruji potřebné věci. Ve škole jsou všechny psací stroje pod kontrolou, a ty rozmnožovací  zakázány. Režim se jich bojí jako čert kříže. Na Správě díky přesvědčení, že vše je dobře hlídáno, se může kopírovat cokoliv. Pan farář, když vypisoval matriku byl důstojnější než důstojný pán. Matrice věnoval maximální péči. Zápis v ní vždy osušil houpacím savým papírem. Vždy požádal o vyřízení  pozdravu  rodičům, ale matriku mi s třídní knihou  porovnat neumožnil. Žádné další srovnání mne nenapadá.

Třídní kniha je ale také jedinečným nástrojem tupých kontrolních a inspektorských smeček  k buzeraci třídního učitele. A navíc, musí být skladována v zatuchlých archivech padesát let po úředním uzavření zápisem „třídní kniha uzavřena dne … „ , aby někdo po čtyřiceti devíti letech, když si kdysi v budoucí éře vzpomene, zjistil, že student  Klapetka, nyní už důchodce zameškal v první pololetí 76 hodin a z toho měl 22 neomluvených. Nebo, že i v době normalizace se probíraly kvadratické rovnice, slovesa i kreslily se grafy rovnoměrných i nerovnoměrných pohybů.

Trefit se do správného okénka, správně zaznamenat, bývá pro mnohé velmi obtížné. Že ne?  Stačí když, kolegyně v tělocviku v zápalu chystání či uklízení žíněnek a beden opomene zapsat třetí hodinu. Následující kolega chemik svoji čtvrtou hodinu zapíše do třetí, a tak jsou posunuty i následující hodiny, až poslední řádek v třídní knize zbude pro opomenutý tělocvik. Kolegyně na to přijde až za dva dny a dopíše svůj předmět na řádek sedmý. Třídní musí provést korekci, protože rozvrh nelze svévolně měnit. Zápis v třídní knize musí přísně odpovídat rozvrhu hodin centrálnímu. Proto třídní učitel koriguje chybný zápis oblými šipkami. Z řádku sedmého směrem na třetí. Z třetího pak na čtvrtý, z čtvrtého na pátý,  z pátého na šestý, a konečně z šestého na sedmý.  Oprava je provedena, ale vzhled záznamu z tohoto dne je přímo úděsný, jako by byl zašifrovaný.

Zápisy v třídní knize jsou také značně komplikovány přesuny pracovní doby. Vláda je ráda činí, když se stane, že státní svátek padne doprostřed týdne. Prvního května je ve středu. Svátek práce a prvního května se nepřesouvá. Neděle se však posune na úterý, úterý na sobotu, sobota na pondělí  a pondělí na neděli. A to není dosti. V našem rozvrhu by takovýto přesun dělal potíže, některých dnů se kumuluje příliš, proto se to dále komplikuje, proto v sobotu je čtvrtek a v neděli pátek. Protože je dáno instrukcí příliš mnoho a mnohdy si navzájem protiřečí, začíná se to jaksi zamotávat.

První hodinu  v takto transformovaném rozvrhu zaznamená kolega češtinář. Učí se podle čtvrtečního rozvrhu, proto zaznamená češtinu ve čtvrtek. Měl ji zaznamenat v sobotu. Kolegyně Ptáčková, ta ví všechno, proto svoji druhou hodinu občanky zaznamená do správného dne, ale místo do druhé hodiny, ji zaznamená  do prvního řádku. Třetí den má zůstat volný a má se zaznamenat Svátek práce, státní svátek. Samozřejmě, že tam jsou omylem zaznamenány dva řádky výuky. Takže si přečteme celý záznam svátečního dne: Jód, brom. Svátek práce, státní svátek. Věty vedlejší. Po záznamu týdne je nutno provést korekci. Po opravách třídním tato poškrtaná sváteční stránka třídní knihy vypadá jako dopis, který pošta vrací odesilateli, protože rok nemohla najít adresáta. Zapojovat mozek za účelem pochopení zápisu v třídní knize během svátečních přesunů je zcela zbytečné. Kromě oznámených přesunů v rozvrhu jsou rozdávané rozvrhové výjimky. Jedním zástupcem,  i druhým, školníkem, ten musí školu zavřít proti možnému zneužití předmájovými reakčními živly. Racionální úvahy vedou ke sporům odvíjejících se od parametrů přesunu. Emotivní hodnocení vede k nadávkám, kterého že to vola stále a komplikovaněji napadá šmodrchat s kalendářem.

Svého času  nám soudruh inspektor vytýkal, že nevyužíváme k výuce všechen čas. V hodinách, podle něj, je příliš mnoho hluchých minut. Tak, jakoby dělník chvíli lopatou házel, a pak si jí podepíral bradu. Vyučovacích mezer, způsobených třeba tím, že se kantor věnuje příliš dlouho zapisováním do třídní knihy. Při hospitačních kontrolách tento čas zápisu do třídní knihy normoval na maximálně  dvě minuty. Při tom ale důsledně dbal na přesnost a správnost zápisu. Bez šipek a dodatečných úprav se správným zápisem chybějících dětí. Když se mu stále nedařilo svoji normu prosadit, rozhodl se, že nám vyučovací hodinu a její správnou skladbu předvede na fakultní střední škole. Pozval nás na představení. Předvedl vzorový zápis. Zápis do třídní knihy mu při této mustrhodině trval minut celých dvanáct. Ne a nemohl se dopočítat přítomných dětí ve třídě.  Stále mu neseděl počet přítomných plus počet chybějících se seznamem na přední straně prokleté knihy. Hned byl o jednu větší nebo o dvě menší. Nakonec musel podle seznamu po jednom vyvolávat a odškrtávat. Ke cti inspektora dodejme, že po tomto fópá už nikdy na tak přesném zápisu nebazíroval. Pak jsme se dozvěděli, že ztrapnění inspektora bylo  studenty předem připraveno. Potvory, bez úcty k představenému představených. Ale pro věc to dobré bylo. Alespoň si soudruh inspektor uvědomil, že zaznamenat absenci není tak jednoduché, jak se jeví z pohledu z poslední lavice při inspekci.

Ještě je v třídní knize jedna rubrika, která stojí za zmínku. Je nazvána poznámky. Zde může vyučující zaznamenat nepředvídatelné a zvláštní skutečnosti, které se mu během výuky přihodí. Záludnost tohoto oddílu spočívá v tom, že záznam musí být krátký, velmi krátký. Je tam místo jen pro několik slov. A nyní si představte upovídanou kolegyni, která  svůj pedagogický postřeh či námitku musí koncentrovat do oněch několika slov. Nemožné! Proto vznikají zápisy velmi kuriózní a komické.  Někteří kolegové si je dokonce zaznamenávají a archivují. Alespoň některé z mé třídní knihy, které mi utkvěly v paměti.

„Zadek  hlučí. Kr“  Zápis měl vyjádřit hluk v zadní části chemické učebny při pokusu u paní profesorky Kratochvílové.

„Vyrušuje!!! Šp“ To bylo v druhé hodině. Čtvrtou hodinu jsem dopsal: „Kdo, prosím?“ Na druhý den dopsáno: „Promiň, dnes už nevím. Šp“

„Vítek nechce odevzdat kabát do šatny. Rve se o něj s učitelem.“ „Vítek ošetřen  v kanceláři školy.“

 Vítek měl jít čtvrtou hodinu k lékaři, ale pan profesor tvrdil, že žádná výjimka pro tento případ v ukládání svrchních oděvů ve školním řádu není. Trval na odevzdání kabátu do šatny. Třetí hodinu se Vítek při strouhání tužky řízl. Paní profesorka pod původní zápis přidala zápis druhý.

Byl jsem peskován, že jsem zapisoval do třídní knihy se zpožděním. Odpověděl jsem iniciativou a zapisoval jsem vždy dva týdny dopředu a rovněž jsem neobstál.

Ztráta třídní knihy. V období normalizace se rovná svatokrádeži. V sousední škole kvůli ztrátě třídní knihy byl jeden kolega vyhozen ze školy. Samozřejmě, že hlavním důvodem byla nepohodlnost režimu. Nedostavil se k povinném slibu věrnosti, který museli potupně skládat všichni kantoři normalizačně rozeřvanénu Husákovi.  S kolegou Rohovským činíme opatření. Oznamujeme nenápadně dětem, že všechny negativní záznamy o neomluvených hodinách máme podchyceny mimo knihu. Smysl odklidit knihu se tak minimalizuje, mizí příčina. Škodolibě uspokojeni bychom byli, kdyby se něco takového přihodilo některé z normalizačních kravek, které tak aktivně vymýšlejí pro třídní další přílohy, které je nutno v lepit do předtisku zepředu i zezadu. Posuďte jejich pedagogickou iniciativu. Podle ní  tam musí být ideový plán třídního učitele. Plán, jak bude společně s dětmi milovat Sovětský svaz, komunistickou stranu a Lenina. Rozepsaný na jednotlivé týdny! Seznam, který rozdělí děti na komunistické, dělnické či ostatní. Je tam záznam o průběhu třídnické hodiny. To je hodina týdně proti plánu navíc, povinně věnovaná masturbaci s režimem. Je zde tištěná internacionála, kterou se děti nazpaměť nikdy nenaučí, i kdyby byl tisk provedený ve zlatě. Slavná výročí, ke kterým musí být ve škole provedena výzdoba. Seznam, zasedací pořádek, třídní aktiv, … Raději  výčet skončím. Protože jsme byli vyzváni k doplňování třídní knihy dalšími důležitými informacemi,  jako projev vlastenectví a loyality k normalizátorům, rozhodl jsem se přiložit do třídní knihy i hlášení meteorologického ústavu. Připojuji: Výška, tlak, teplota, rosný bod, výstup Praha, výstup Poprad, studená fronta, teplá fronta, … které děti denně zaznamenávají. Kolega Rohovský se chtěl opičit a chtěl přidat jako svoji iniciativu stránku – stav vody na českých tocích. Já však jsem byl v předstihu a byl jsem schopen, kdyby si to nadřízení vyžádali, sestavit pro ně i synoptickou mapu.

Stalo se. Třídní kniha třídy III.B není k nalezení. Ani jsme to naší kolegyni Václavíkové nepřáli. Ve vyplňování obdélníčků byla vždy tak pečlivá. Každý uplynulý týden v prvém dolním rohu třídní knihy krasopisně podepsala na důkaz, že je vše řádně vyplněno. Dbala všech pokynů vztahujících  se na  grafickou úpravu. Vím, že v této naší velké době změn je s velkým zaujetím diskutováno, co s nevyplněnými okénky. Angažovala se i ona. Prázdná okénka, nesmírně důležitá věc. První pokyn, že všechno musí být vyplněno, třeba i násilně vsunutým zápisem slůvka „nevyplněno“, se jaksi neujal. Pokyn ministerstva, že se prázdná okénka budou proškrtávat zleva shora doprava dolů, abychom se odlišili od minulé doby narušené pravičáky, kdy se škrtalo zleva zdola doprava nahoru, plnila Václavíková svědomitě. A najednou toto! Její třídní kniha, pečlivě vyplněná a proškrtaná,  zmizela. O neomluvených hodinách nevedla duplikát.

Na poradu přijela normalizační inspekční  baba: „Tak to teda ne, soudruzi! Zatímco se pracující  v továrnách a na polích snaží dohnat schodek výroby způsobený pravičáky v období kontrarevoluce, někteří soudruzi ve školách si neplní základní povinnosti!“ Václavíková seděla jako zařezaná a koukala do stolu, stejně jak mnoho ostatních. Školní ideolog, přednosta rudých odborů a ostatní  vlezdoprdelkové sledovali  potvoru, jakoby ji chtěli za každé slovo odměnit: „Ano, soudružko! Správně soudružko!“

„Samozřejmě, že se třídní kniha musí znovu napsat,“ pokračovala rudá potvora, „a také, … s okamžitou platností nařizuji,  aby se třídní knihy po každé vyučovací hodině shromažďovaly ve sborovně ve svých přihrádkách a odtamtud si je každou hodinu budou soudruzi vyzvedávat. Třídní kniha bez učitele nesmí zůstat ve třídě!“

Dovolil jsem si to v kabinetě okomentovat: „Nejen, že  se zamezí ztrátám třídních knih, jak to myslí milá inspektorka, ale a bude to mít mnohem širší dopad. Třeba pan kolega Novák, který převážně vyučuje na učebně 34, protože je to jeho odborná učebna, se před každou hodinou a po každé hodině projde o tři poschodí dolů a o tři poschodí nahoru. Nebude tam celý den zalezlý. Přijde trochu mezi lidi a také nasaje trochu normalizační atmosféry. V každé hodině bude potom každý takový kantor svěžejší. … Na opatření inspektorky bych trval i v případě náhlého přerušení vyučovací hodiny z důvodu odchodu třeba na záchod. Nese to s sebou sice jisté riziko, že pedagog nedoběhne, ale je tak malé, že je můžeme vzhledem k velké věci, oproštění od pravičáctví, klidně podstoupit, nehledě k tomu, že předpokládáme, že pedagogové jsou skupina lidí inteligentních a učiní vše ke zdárnému chodu výuky.“

S kolegou Rohovským přemítáme na tím, jak děsivě se rozpoutala  normalizační čertovina  a  jak krásně si  nevzdělaná baba udělala řemeslo z toho, jak bude mentorovat vzdělané lidi, kteří se nezmohou na nic jiného, než na to, že v závětří svých pracoven si trochu zanadávají na poměry, ale před tím si je ještě ze strachu prověří, zda poslouchající kolegové nedonášejí.

Přemítáme nad opatřením s třídními knihami. Jak dlouho to vydrží? Srovnáváme toto opatření s ostatními živými i neživými systémy, u kterých víme, když  se změní  vstupní podmínky, jak reagují.  Jak?  S jakou odezvou? Bude výsledek takový, že se v nových podmínkách po jisté době ustálí na nových hodnotách, budeme po každé hodině otrocky nosit knihu do šuplíku, nebo podle nových hodnot bude oscilovat? Chvíli ano, chvíli ne? Nebo, někdo ano, někdo ne? A také se systém může zbortit.  Toto říká teorie. Aby se to nestalo u neživých automatů, to si ohlídají inženýři. Ale, kdo to ohlídá  v soustavě vzdělávací, kde hraje hlavní roli psychika?  V této divoké době normalizátorů?

…

Po několika týdnech zjišťujeme, že zákon, odvozený z neživého světa, platí i pro třídní knihy. Celý systém se velmi brzy za řevu soudružky zbortil. Proč to, dá se vysvětlit na jednoduchých  příkladech. První. Pečlivému kolegovi Novákovi, než sbalil všechny pomůcky a pracovní vercajky na učebně 34, uplynula pětiminutová přestávka. Teprve potom šel odevzdat  třídní knihu III. A do sborovny. Kolegyně Šafářová, která šla do III.A vyučovat včas, zjistila, že v přihrádce není a vyhlásila po knize pátrání. Druhý. Ledabylý kolega při odevzdávání knihy do sborovny ji vloží do jiné přihrádky. Následek je stejný jako v příkladě prvním. Třetí. Kolega chce ušetřit své kolegyni bloumání po škole a třídní knihu ji pošle do kabinetu přímo. Ona však na ni čeká ve sborovně. A tak dále. Případů se dá popsat mnohem více. Mají však jednoho společného jmenovatele. Po přestávce bloudí po škole a hledá třídní knihu denně, každou hodinu, houf pedagogů.  A ze tříd mizí jedna třídní kniha za druhou.

Pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele

se vzpomínkou na normalizaci

Inventura

Evidence a čísla provázejí každého člověka už od narození. Novorozenec ještě nemá ani dotaženou pupeční šňůru, nikoho ještě ani nezajímá jak se bude jmenovat a už mu zapisují do příslušného řádku tři kila padesát a padesát dva centimetry. A na prdelku mu kvůli záměně napíší fixkou třeba 156 pomlčka 3. A tím to začalo. Rubriky, čísla, kolonky, formuláře, tiskopisy, osvědčení, vysvědčení, atd ... , samé chlívečky,  škatulky, obdélníčky. Náš novorozenec ještě nerozeznává ani světla a stíny a ne tak kolonky a už mu sepíší křestní list, přidělí mu číslo domu, otce i Rh faktor. Novorozenec roste a překonává zdárně den za dnem nebo mu matka zaškrtává v kalendáři okénko za okénkem.

Bylo by zde možno hovořit dlouho o tom, jak přijde do školy, má jeho třída číslo, jsou očíslovány pomůcky ve škole i soudruzi učitelé. Pomůcky čtyřmístným číslem s písmenem, soudruzi a soudružky i se soudruhem ředitelem pětimístným číslem bez písmene.

Pozoruhodností normalizace je, že do inventářů se s spolu se školním nábytkem zaznamenávají i jako živý inventář soudruzi učitelé. Jako  v JZD. Každý soudruh má, stejně jako dojnice, přidělené osobní číslo. Pod tímto číslem se musí školský pedagog i hlásit, pokud něco chce od svého zaměstnavatele. Nebyl by to ani kolega Rohovský, kdyby tuto stupidnost nedovedl k dokonalosti. Do telefonu se ohlašuje: Tady 45722.  Domácí to znají, ale pokud někdo volá zvenku, tak je zděšen. Kolega vysvětluje: „Všechno musí být u nás utajeno. Je možné, že by nám naše zkušenosti z formování socialistického člověka v socialistické škole zcizili nepřátelé našeho zřízení. A konečně, já jsem ve svém slibu soudruhy ubezpečil, že žádné informace z pracoviště vynášet nebudu.“

Děcko dostane i číslo bot, kalhot i košile a ta čísla se rok od roku zvětšují až se k nim přidá i číslo občanského průkazu, vojenského útvaru i kvéru u něj.

Všechny věci okolo mají nějaké číslo. Jestliže osobní  automobil má číslo třeba OCB - 13 - 42, tak záchodový papír je na tom lépe. Ten z Větřní má napsáno: 627 532 001 001 I. dod. c. č. 68 c/ 25 Poř. č. cen. 5793 200 listů ON 50 643 Kčs 1,30.

A nad všemi těmto údaji se dá krásně filozofovat, hodnotit a vyslovovat prognózy. Spousta planých lidí má práci. Obživí se tím, že plané údaje třídí, přemisťuje, sečítá, násobí či stanovuje jejich koeficienty.

Každá škola, a to i za socialismu, ke své činnosti potřebuje přístroje, zařízení, nábytek, a neposlední v řadě je i obraz prezidenta republiky. V komunistických učebnách dominují obrázky s výjevy komunistických svatých. To vše musí obhospodařovat, hospodárně s věcmi musí zacházet.  Vědomí řádného hospodáře na pracovišti musí provázet každého pracovníka. To vše je  nezbytné pro chod školy. Mezi těmito věcmi pohybují denně učitelé a žáci.  Někdy i ředitel a v ojedinělých případech i hlodavci. I když je tento pohyb mnohdy neuspořádaný, je cítit, že mezi tím vším je vytvořený jakýsi vztah. A nebyla by to ani civilizovaná společnost, kdyby se nepokusila tento vztah zaznamenat do okének nějakého výkazu. Stav a pohyb snad všeho ve škole musí být zaznamenán. Typickou vlastností socialistického školství je, že ač konáme cokoli a naše konání není zaznamenáno na papír, nejlépe do předepsaného formuláře, jako bychom jinak nečinili nic.

Přes veškerou evidenci, mi není známo jiné odvětví, kde se majetkem plundruje tak, jako ve školství.  Počmárané lavice s hesly který z kantorů je vůl, napoví o škole mnoho. Už zběžný pohled na flekaté stěny  v učebnách informují návštěvníka o jedné vlastnosti: Nevážit si věcí, za kterými je práce jiných a které jsou v kolektivním vlastnictví. 

Vzpomenu nejdříve na moji první inventuru všech školních věcí.  Pravidelnou. Konanou mezi svátky na konci kalendářního roku. Zatímco ostatní pracující mají vánoční volno. Mají zbytek dovolené, nadpracovali si to nebo využívají velkorysosti socialistického šéfa a nemusí do práce. S kolegou dějepiscem Ladislavem nastupujeme provést generální, zevrubnou kontrolu veškerého nábytku  školy v třiceti učebnách. Moje představa, že takováto kontrola proběhne hladce a že nám ze čtyř volných dnů pro děti vybudou alespoň dva pro nás, byla veskrze naivní. Od tajemníka školy jsme sice obdrželi seznamy nábytku všech třiceti učeben. A  také jakýsi zastřený návod. Při převzetí listin se ještě ujišťuji, že bude platit, že musí platit, že množina V  je isomorfní s O a ta isomorfní se Z.   V … věc, skutečný trojrozměrný předmět jako židle, stůl, obraz Novotného, odpovídá O … označení věci, kód, který určila škola,  a odpovídá také Z … záznam věci v seznamu totožný s kódem na věci.  Budeme, Ladislav a já,  postupovat  následovně.  Vezmeme, uchopíme každou věc vi  zjistíme její označení oi a v seznamu odškrtneme záznam zi.

Ha, ha. Hned při prvním pohledu na spodní část sedátek židlí jsme zjistili, že židle jsou opatřeny několika různými znaky v různých barvách i velikostech. Kódy na spodních částech sedátek  se  vyjevily jako nějaké rébusy, tajná sdělení, vyvolávající představu čehosi nepřirozeného. Rozhodně ne jako inventurní označení. Když jsme lezli po kolenou a koukali na spodní části stolků, zjistili jsme taktéž, že tato tajemná sdělení jsou u všech stolů. Tajemný byl i obraz prezidenta Novotného. Schválně jsem z obrazu odšprtnul  plíšky držící zadní popmdekl. Za Novotným byl skrytý Zápotocký. Za Zápotockým Gottwald. I Stalin se tam vešel. A jak se tak procházíme prostřednictvím obrazu v čase  zpět, zbývá tam místo i na Beneše. Dost. Ani Hitler, ani Hácha tam nebyli. Tak šel prostě na škole čas. Válkou byl přerušen.  Kolegu Ladislava to z klidu nevyvedlo. Přijal to jako historický fakt. Tak ho to učili na fakultě. Dělnická třída to tak asi chce. Tak proč zaujímat stanovisko k nějakým zvláštním sdělením na rubu sedátek židlí a stolků. V hodinách dějepisu se  musí respektovat třídní přístup a výklad historie se musí promíchávat s frázemi o nevyhnutelnosti třídního boje.  Kolega si přece nebude činit starosti s nějakými židlemi a představiteli státu? Taktéž historická nevyhnutelnost. Nabyl jsem  přesvědčení, že kolega Ladislav se necítí k tomu, aby začal luštit pro nás oba neznámá sdělení  s neznámými kódy.

Mne, nechtě opustit ideu ekvivalentnosti, to vyvedlo z míry zcela. Přece není normální že židle v7 má pět označení, která si rychle pro sebe uspořádávám jako o71,o72,o73,o74 a o75.  Pět kódů na jedné židli. Bylo na ní  IIA/14, IIIB/5, RK8, OS26 ŽO4/258. Zašel jsem, za panem tajemníkem. Všichni mu říkali pane tajemníku a nebyla to žena, jak bývalo obvyklé v jiných školách. Svěřil jsem se mu s tím, jaké mi nastaly potíže.

„To já vím.“ Chlácholil mne pan Baron. „Víte, jak si děcka přetahují židle z jedné třídy do druhé při nějakých akcích, třeba také do tělocvičny, tak je tam už správně nevrátí. Nebo se to stane při malování školy. My to děláme tak, že odškrtneme v seznamu, co je. A co  není, to na židli dopíšeme.“ Pan tajemník Baron mi mezitím předal malý štěteček a nitrofarbu na kožu. „A kdybyste to hledal, tak se nedohledáte,“ dodal.  “Dovedete si představit, že by jste s jednou židlí chodil po třiceti učebnách? A pak s další. A zase s další.“ Když jsem se zeptal proč čísla z dřívějších inventur nejsou škrtnuta, odpověděl: “Na to nemám pravomoc. Na to je jiná komise.” A když jsem se dotázal na smysl značení, tajemník pravil: „IIA, IIIB jsou třídy a číslo vždy znamená pořadové číslo v seznamu. Ale vy jste teď v první třídě, takže ani jedno není platné. RK znamená že židle byly kdysi inventovaná v rudém koutku. OS je obřadní síň MěNV. Tam jsme ji zapůjčili a oni ji omylem vzali do inventury. A ŽO4 znamená, že se jedná o židli s opěradlem, která má čtyři nohy. SŽ 2/4 znamená stolek žákovský pro dvě místa a se čtyřmi nohami.“ Hned jsem si vybavil, co by asi znamenalo Ž6.

Normalizátoři začali dělat pořádek podle svého ve všem.  Podle svého to začali uspořádávat v hlavách ostatních. Myšlení každého z nás muselo být odvozováno z jejich kancionálu Poučení z krizového vývoje.  Bylo velmi smutné, když vcelku vzdělaní kolegové, aby nepřišli o chleba, začali velebit okupační mocnost a byli servilní domácím příserům včele s  Husákem.  Kdosi ze známých osobností ještě před bratrským vpádem vojsk napsal.: „Dostanou-li se k moci ti, co ji po lednu osmašedesátého pozbyli, bude odveta strašná.“ Byla. Když už se cítili dostatečně upevněni ve svých staronových posicích, začali řádit. Nově pojali i způsob inventarizace. Všichni věděli, dlouho věděli, že ve správě školního majetku je neskonalý bordel. Málo kdo však si přiznal, že nepořádek je způsoben neschopností, hloupostí a především leností těch, co to mají řídit, radit a kontrolovat.

První normalizační inventura.  „O velké přestávce odevzdejte inventární deníky.“ Na druhý den dostáváme úkoly. Bez seznamu v ruce provést soupis věcí, pozor, ne ve vlastní sbírce, ale u kolegy. Já jsem to měl jednoduché. Dostal jsem tělocvičnu. Žíněnku, míč, švihadlo a bednu poznám. Ale kolega češtinář dostal moji fyziku. A já jsem mu do toho nesměl zasahovat. Byl jsem přece kontrolovaný, možná i s podezřením, že jsem si některé věci, jako na příklad Wilsonovu mlžnou komoru, odnášel domů, pro své potěšení z reakcí atomů. Když jsem jej  pozoroval, bylo mi ho líto. Lupu zaznamenal jako zvětšovací sklo, čočku rozptylnou jako sklo zmenšovací. Na teploměrech a zkumavkách nenalézal inventární číslo. Nádobu se rtutí málem převrhnul.  Zaskočila ho velká  tíha malého objemu. Mohl způsobit malér. Všechny  měřící přístroje s ukazatelem označil jako ampérmetry. Tak se mezi elektrické měřící přístroje dostal i vlasový vlhkoměr. Vůbec si nedovedl poradit se soupravami pro mechaniku. Samá kolečka, vozíčky, kladky, motouzy, … Smutně nad nimi postával a vytahoval jednu věc za druhou. Připadal mi jako školníkovy děti, které se těmito věcmi chodily hrávat, aby alespoň trochu přispěly k jejich využití.  A tak, když si kolega nevěděl, když nedovedl složité věci pojmenovávat, napsal svůj záznam jako češtinář, vyzněl jako slohový útvar , něco mezi reportáží  a baladou.

Nejhůře na tom byli ti kolegové, co dostali obludné bláznovské zápisky, záznamy z těchto tzv. fyzických inventur. A když je měli, museli je zpracovat, porovnat s rejstříkem centrálním. Nemohli vzít věc vi  zjistit její  označení oi a v seznamu odškrtnout zi. Chodili se ptát: „Co je to zmenšovací sklo? Jak je správně evidovaná krabice s broky?  … Teploměr. Tranzistor plošný. …“

Bylo mi jich líto. Inventura popletla všem jazyky. Každý hovořil o čemsi jiném. Konec inventury je v nedohlednu.  Ze záznamu z fyziky, který měl postihnout technické vlastnosti důležité pro evidenci psaného literátem se koordinátoři mnoho nedověděli. Vše skončilo  zhroucením. Příčina? Nikoli pitomost autora nesmyslu. Ale, správci nemají řádně označené pomůcky. Nutno zpřísnit nároky na správce. Ihned. Následoval tak výnos ředitele: „Všechny věci, co se nacházejí v budově školy musí být řádně, viditelně označeny písmenem A, B nebo C s následným pořadovým číslem. Vše se musí přečíslovat. Nic, zhola nic, nesmí v učebnách, pracovnách, knihovnách, skladech být bez označení. Inu započala nová doba, doba normalizace. Vše se mění. Vyměňují se stranické průkazy komunistům.    Ve sbírce fyziky budu měnit čísla na  fyzikálních pomůckách a fyzikálním haraburdí. Nastala mi další etapa složité inventury. Přečíslovat!  Pozor!  A  další komise to budou kontrolovat. Důsledně. Za zjištění neoznačené  věci? Budou vyvozeny důsledky. Přece: Lenin neznal slitování …

A tak jsem se zakoukal do prosklené skříně. Ležely tam vedle sebe rtuťové a sodíkové výbojky. Dostal jsem je darem od montérů veřejného osvětlení. Darem? Prostě mi je dali, když jsem se začal zajímat o jejich práci. Ukázky trolejových vodičů jsem dostal od správce měnírny ČSD při exkursi. Přidal ještě několik 200 ampérových diod, aby žáci věděli, čím se ten střídavý proud pro lokomotivy usměrňuje. Krokový volič a několik relé jsem dostal od známého, mechanika telefonní ústředny. Přidal ještě asi stovku telefonních signalizačních žároviček pro budovanou síň tradic. Při návštěvě ústředny mne provedl mezi stojany, ve kterých se linky dělily k jednotlivým účastníkům. Ve stojanech cvakala relé a z každého ze stojanů  nápadně čnělo do průchozí uličky  několik zvláštních přístrojů. Co bylo na nich zvláště zřetelné, to byla plomba. Mechanik mi to vysvětlil: „To jsou odposlouchávací  záznamová zařízení. STB. Zvedne-li účastník telefon, zařízení se zapne a celý rozhovor se nahraje. … Ale nikomu o tom ani muk!“ Dodal s důrazem:   „Já na to nesmím sáhnout. Vždy sem přijde několik pánů, asi od policie.“  … „Ty tady nemáš co dělat. A já bych z toho mohl mít průšvih.“

Výčet těchto ve skříních kabinetu zařízení by mohl pokračovat stovkami dalších  přístrojů a zařízení. Mnohdy  věci neměly  žádnou cenu finanční a měly dost velkou cenu didaktickou. 

Komise zapisuje. Neoznačeno: 30 teploměrů,kádinky 800 ml, 500ml, kuličkové ložisko, štětec, kleště štípací, výkonové diody, trolejový vodič, ČSN normy,  … atd., atd. Když komise nemohla  a nemohla seznam ukončit, začal jsem neoznačené věci rovnat do připravené bedny. Vyhodím je. Na závěr jsem ještě komisi předložil svůj pracovní plášť a boty na přezutí, poznámkou, že taktéž nejsou označeny. Omluvil jsem se, že jsem nevěděl, zda je označit písmeny A, B či C nebo viditelně svým osobním číslem.

Všimnul jsem si, jak na školním dvoře se postupně hromadí neoznačené věci. Byly pro výuku užitečné. Kdysi. Dnes jsou po náletu normalizačních kontrolorů vyhozené. Já jsem je nakonec nevyhodil. Děj se vůle Páně!

Kolaborant

Toto slovo dosti často používalo po válce.  Doma, v hospodě u strýce, u sousedů. Bylo slyšet při rozhovorech: „To byl kolaborant, … ten byl kolaborantem …“ Vždy se zvláštním nádechem zadostiučinění.  Po osmačtyřicátém se opět ono slovo do mluvy vrátilo, ale s rozšířením. Tentokráte ve spojení: „To byl kolaborant a teď  vede komunisty.“ Hovořilo se potichu a hovořilo se o místním ševcovi, který se za Protektorátu kamarádil s hochy od Gestapa. Jako projev vstřícnosti jim šil luxusní boty z kůže, kterou milostivě Hitler přidělil Čechům, aby  nechodili bosí a mohli pro Říši pracovat. Při braní míry bot z noh hochů bojovného německého ducha, vždycky někoho, ševci  nepohodlného, prásknul: „… ten dnes zabíjel, a místo jednoho prasete porazil dvě. Podívejte se na to.“ Dvě prasata se na jedno povolení za Protektorátu zabila proto, aby se nemuselo odvádět Hitlerovi tolik sádla.  Švec hlásil také:  „Větřák mele i v noci. A má být zaplombovaný.“  Ani obilí se nemohlo tehdy mlít bez dozoru Říše. Vše podléhalo důslednému říšskému pořádku, při čemž výsledky práce rolníků  se musely podřídit vojenskému tažení Hitlera. Dozorem nad českou správou obce byl pověřen  Němec Franz Schindler. Byl členem NDSAP. Ustřelil si ale raději prsty, aby nemusel na frontu.  Takže alespoň v obci  hlídal Čechy, aby se Říši nezpronevěřovali černými zabíjačkami či mletím obilí načerno. 

Schindler tak dostával k prověřování přestupky českých zemědělců.  Oznamované českým ševcem. Dostal ohlášení a šel, a musel jít. Na prověrku: „Ukaž mi ten prase, co si zabil.“ Prohlížel a dodal: „Ten prase měl šest nohy?“ Jindy: „Ten prase měl dva rypáky?“ Prohlídka končila: „Byl na tebe udáný. To nesmíš delat. Za to je kriminál. Ted běž za starosta a já domluvím, že ty dá ne ten druhý prase povolený.“

Nikdo zavřený nebyl.

Až po válce. Díky našemu ševcovi, který  v udávání pokračoval, nyní už na druhou stranu, vyfasoval Schindler patnáct let vězení a propadnutí veškerého majetku. Za pomoc Čechům. V uranových dolech si odseděl let deset. To vše za mlčení Českých zbabělců.

Na střední škole pan profesor latiny, při čtení textu přišel na slovo colaborae. Upozornil nás na původní obsah slova, kolaborant je spolupracovník při nějaké práci či činnosti. A upozornil nás také na význam přenesený a používaný v běžné mluvě, že ta spolupráce  je nekalá, nečestná, nemravná.

A tak jsem si doplnil o ševci, že  z kolaboranta Hitlerovského se obratem stal kolaborant Gottwaldův. A kolik takových bylo! Aby mohli dostat národ do druhého područí.

Aby mohla zabrat Husákova normalizace, musí být i nyní dostatek takovýchto ševců. Není pochyb, že se opět najdou.  I u nás ve škole. Začínám si všímat, že někteří kolegové se přestávají zúčastňovat protestních akcí proti Rusům. Už na ně nenadávají, nenadávají ani na zvrhlé soudruhy z vrchu, podezřelé z pozvání ruských hord. Mezi sebou si mají stále co šuškat. Zjišťujeme, že se scházejí i mimo školu. Po několika měsících se z nich vyklube prověrková komise. A díky jim se tak někteří komunisté se stávají bezpartijními. Vyloučeni. Vyškrtnuti. Někteří z nich jsou dokonce rádi. Zatím. To, co přijde později, jim však k radosti nepřidá. Budou vyhozeni i z práce. Děti se jim nedostanou do školy. Nás, nestraníky, to postihne také, ale o něco později. Až odevzdáme písemné vyjádření o své činnosti o událostech osmašedesátého. Toto sebeprznění, ke kterému se snižujeme, se těm, co je budou prověřovat nebude vždy líbit. Proč? Trochu, už jen trochu, se v nich vyhýbáme nazývat věci pravými jmény. Nastane přehazování kantorů ze školy na školu. A také vyhazování na dlažbu. Až na druhé škole nakonec podepíšeme  slib věrnosti. Komu? Husákovi. Jeho partaji. Nastolenému okupačnímu stavu. Podepíšeme slib kolaborace. Je ten slib doopravdy taková kolaborace, jako u ševce? …  Je!  … Není! Abych zmírnil dopad tohoto soudu dodávám: Kolaborace nucená! Pasivní! Máme strach z bolševické krevní msty. Jak by přišly naše děti k tomu, že kvůli tvrdohlavosti   rodičů se nedostanou na školu?

V režii kolaborantů aktivních, těch z ústředního výboru, stranických normalizačních smeček, které se zahnízďují na každé škole,  jsou vytrubována opět hesla o nerozborném přátelství s agresivním Sovětským svazem. A ti naši aktivní je slepě kopírují a mají z toho výhody.  Nastává, a to zejména ve školách, vymývání mozků nekonečnými školeními, představujícími osmašedesátý rok jako morovou ránu pro blahodárný ruský socialismus. V televizi jsou do nekonečna opakovány záběry jak se Husák vášnivě líbá s Brežněvem. A nebyl by to ani Rohovký, aby to neokomentoval slovy: „Jako dva buzeranti.“ Tchýně jim doma při vášnivém objetí a vrcholícím polibku dokonce fandí. Zvolá na Gustu: “A teď ještě na prdel!“ Ti iniciativní kolaboranti už vylezli z děr. Už se nebojí. Někde v ústraní, ve svých norách se ubezpečili, že už jim nehrozí nebezpečí a táhnou do boje. Stranické normalizační bojůvky už nemají obavy, když už se sovětští bratři dočasně natrvalo usadili v zemi. A když bude zapotřebí neposlušné lidi znovu postraší. 

Nekonečná školení. Nekonečně jalová. Bez obsahu. Čtení referátů, cirkulářů, stranických jalovin. Pří každé příležitosti, na poradách, schůzích všeho druhu, politických školeních řádných i mimořádných. A jen málo je těch, co tyto bláboly aktivně přijímají. Komunističtí jáhnové přemýšlejí, jak nám to lépe podat. Jsme přece ve školství. A tak kohosi napadlo, že by před nás mohl vystoupit protifašistický bojovník  člen  Svazu těchto bojovníků. To tu ještě nebylo. Tito bojovníci mají ještě autoritu i mezi lidmi i když je jejich hnutí důsledně zmanipulováno komunistickou ideologií a jí také podřizováno. Podle nich protifašistický bojovník, který nesouhlasí s vstupem vojsk, není protifašistickým bojovníkem.

A proto ve  vánoční prázdniny před nás předstupuje starší, velmi prošedivělý pán. Začal klidným hlasem. Hovořil o svém osudu za Druhé světové války. Já odkládám knihu, kterou jsem si pro jistotu vzal, kdybych musel poslouchat zase něco nestravitelného, jako bývalo při těchto příležitostech obvyklé. Kolega Rohovský sedí vedle mne. Také odkládá časopis. Posloucháme všichni: „Byl jsem udán za poskytnutí noclehu uprchlému vězni.  … Udavačem  byl  soused. … Čech.  … Hajloval tehdy s nimi.  … Byl jsem vyšetřován Gestapem. … Byl jsem bit do bezvědomí. … Byl jsem odsouzen k trestu smrti.  Odvezli mne do věznice do Mnichova, kde jsem měl být popraven.  Několik dní před popravou věznici opustil všichni SS. Pak přišel generál Patton. … A já jsem byl volný.“

Mělo to být silně prokomunistické vystoupení. Bylo to však vyprávění o hořkých zkušenostech čestného člověka. Všichni jsme poslouchali. Závěr asi hodinového vyprávění muže, který zakusil fašistický režim v té nejhorší formě, byl velmi emotivní. Prohlásil:  „I fašistický režim by byl pro nás snesitelnější, nebýt českých kolaborantů.“

Rohovský se na mne významně podíval: „Co znamená to „i“?“  Po přednášce položil odcházejícímu bojovníkovi tuto otázku:  „Co znamená to „i“?“  Odpověď byla velmi stručná a výstižná: „Stejně letos jako loni.“

Veletrh

Z pedagogické porady. Ředitel: "Dostali jsme jeden důležitý úkol. Od OV KSČ. Musíme vyslat některé žáky do Brna na výstavu. Musíme tak dětem presentovat úspěchy našeho socialistického průmyslu, našeho vyspělého hospodářství. Úspěchy, vlastně, úspěchy naší dělnické třídy, která v únoru 1948 zvítězila a porazila buržoasii. Zejména po osmašedesátém roce nemůžeme vynechat žádnou příležitost, abychom dětem nezdůraznili přednosti našeho socialistického zřízení."

Řekl jsem si, že jsme už zažili ledacos. Jistě. Takovou výstavu jako O zemi, kde zítra znamená již včera, už nic netrumfne. Tam musela celá škola. Povinně. I když tato národní pouť skončila fiaskem. Pro duchovní ubohost. Samy děti přišly na to, že se tam nebylo čemu poklonit.

V Brně děti alespoň uvidí pár našich čerstvě nalakovaných strojů. Z loňska. Sice omezeně, ale uvidí také něco ze zahraničí.

Ředitel ještě ani nedokončil nabídku s dotazem "kdo chce jet se třídou?" a ke mně se už naklonil kolega Rohovský: "Pojeď se mnou. Já se přihlásím. Potřebuji sehnat toaletní papír, korespondenční lístky. Tady, u nás je sháním já nevím jak dlouho. ... Třeba v Brně budou. ... Třeba v souvislostí s veletrhem. ... Byl tam i Štrougal."

Po poradě za mnou přišel do kabinetu a významně prohodil: "Tak, v naší socialistické vlasti nejsou k sehnání ani vložky, ani hajzlpapír a my spolu pojedeme do Brna a budeme provádět děti výstavou s gigantickými úspěchy tábora socialismu. ... A zdůrazňovat jim vítězství dělnické třídy."

Jeli jsme. Akce nebyla tak mnoho pod dohledem a v režii strany, jako výstava O zemi ... Jeli jsme každý se svou třídou. Sami. Stále jsem jaksi pochyboval, že skutečně maskujeme naši služební cestu a putujeme za toaletním papírem. Jaksi jsem se s tím nemohl srovnat. Na jedné straně ideologie strany a na straně druhé toaletní papír. Kolega mne z pochybností vyvedl. Na výstavišti dal dětem rozchod. Oznámil jim dobu a místo srazu po shlédnutí výstavy. Poučil je o bezpečnosti, ať nedělají binec a že nikdo nesmí chodit sám. Sdělil také dětem, že všichni máme nějaké úkoly: "Vy se musíte seznámit s úspěchy, já je znám na vlastní kůži, už třicet let, proto mi manželka dala úkoly speciální."

Já jsem zůstal chvíli s dětmi na výstavě, a jak se všichni rozprchnuli, šel jsem také do města. Kolegu jsem potkal až po poledni. Rudého vztekem a děsivě vulgárního. Především čelným politickým představitelům patřila nevybíravá slova: "Třiadvacet prodejen papíru a drogerií jsem navštívil a nemám nic. Gigantické úspěchy socialismu. Není dne, aby nám netroubili, jak se máme dobře. ... Já od rána lítám jak blb, abych sehnal základní věci a mám h... . Když vidím ty k... , jak žvaní a tleskají na sjezdech a v televizi, je mi na blití. Tady, v takovýchto situacích, se přesvědčuji o ideách komunismu. Jsou v p... ."

Šli jsme něco pojíst, a jak jsme tak seděli v restauraci, byl kolega nemluvný, přemýšlel. Všimnul jsem si, že byl vnitřně stále vzrušený. Gestikuloval si sám pro sebe. Byl stále rudý v tváři, oběd mu nikterak nechutnal. Dvakrát peskoval línou servírku. Asi přitom přemýšlel o tom, jak socialismus ještě jedenkrát vyzkouší. Asi chtěl vědět, zda je režim na tom skutečně tak, jak se mu to jevilo při pochůzkách obchody.

Obrátil se ke mně: "Teď, jak tady pojíme, uděláme experiment. Půjdeme do Sovětské knihy." A pokukoval z okna restaurace na velký, vyzývavý nápis prodejny zahraniční literatury. Proč toto, dozvěděl jsem se za chvíli. Šli jsme. Kolega Rohovský vstoupil suverénně do prodejny. Nebylo tam mnoho kupujících. Vyhlédl si tam jednu ze starších prodavaček a spustil: "Soudružko vedoucí, já bych měl na vás jedno speciální přání. ... Víte, potřeboval bych poslat Leninovy spisy do Afriky jednomu černochovi. Četl jsem v novinách, v Rudém právu, ... jak byl terorizovaný imperialisty a kolonizátory. ... Já předpokládám, že bude znát anglicky. ... Co myslíte? ... Chci trochu povzbudit jeho sebevědomí. Je mi jich tam líto, že ještě nemají komunistickou vládu. Chci, aby se jim tam konečně podařilo svrhnout tu vládu mocipánů a nastolit lidovědemokratické, komunistické zřízení. ... U nás jsou Leninovy spisy jistě nejčtenější, ... že?... To mi jistě můžete potvrdit."

Při řeči kolegy jsem se musel kousat do rtů. Musel jsem odstoupit od pultu. Prodavačka zjevně znejistěla, ale hned bylo na pultě několik druhů Leninových spisů v angličtině. Kolega se hryzal do rtů také, ale zůstal vážný. Prodavačka předstírala ochotu. Jistě si o nás myslela, co kdybychom byli nějací trhnutí.

Kolega pokračoval v nákupu Lenina: "Co myslíte, bude ten černý soudruh znát anglicky? ... Máte Lenina i v jiných jazycích? ... Máte s tím nějaké zkušenosti?"

"Ano, máme je v mnoha jazycích." Prodavačka začala nosit další spisy na pult. Celkem sedmdesát devět tlustých, zaprášených knih. V různých řečech. Samozřejmě ve všech rozšířených jazycích a také v arabštině, polštině, dokonce i portugalštině. Lenin tam byl čínsky i japonsky. Italsky i řecky. Dokonce i v hebrejštině. To zřejmě přivedlo kolegu v úžas. Když přinesla i řeč židovskou, kolega nevydržel a zastavil ji:

"Paní jste moc hodná, prosím vás, už toho sem více nenoste. Omluvte mne. Moc vás prosím, omluvte mne. Nic si nebudu brát. Ale jsme tu proto, že tady s kolegou od rána sháníme papír na záchod. Celý den. A nic jsme nesehnali."

Kolega se hluboce nadechnul a pokračoval: "Na tyto blufy je papíru dost. Já jsem to tušil. ... Já jsem tušil, že nás nechají raději shnít, jen když nad námi bude zářit rudá hvězda. Já jsem to tušil, ... a je to tak."

Stalo se v období hluboké normalizace. Měl jsem obavy z toho, aby nás z obchodu nenechali sledovat. Vystoupení kolegy bylo na kantora dost odvážné.

Při rozchodu s dětmi jim na ukončení zájezdu dal ještě rady: "Děkuji vám, že nebyl průšvih. Když o tom zájezdu budete psát slohovou úlohu, nezapomeňte v ní podtrhnout roli socialistického průmyslu. Rodičům vyřiďte, že toaletní papír není ani v Brně."

Měsíc československo-sovětského přátelství

Svátek Velké říjnové socialistické revoluce. K němu bezprostředně se přimyká měsíc servility k východním bratřím, Měsíc československo-sovětského přátelství. Komunistické orgie, nepředstavitelná servilita k cizácké kultuře a politice džingischánů z Východu. Ze všech koutů, ze všech veřejných místností na nás útočí rudé násilí a ponižování lidství. Do nekonečna nám jsou představováni opilci včele s Uljanovem, jak pokořili neschopného cara. Do všech pórů nám vstupují viry nákazy z Aurory. Nelze se jim vyhnout, nelze se před nimi uzavřít. Ani doma ve vlastním bytě. Přijdou s rádiem, s televizí, se sepisovatelem závazků, který u vás zazvoní a bude chtít, abyste se upsali. Také pozvánkou na ohňostroje či kladení věnců. V divadle musí dávat ruské politické kusy jako daň režimu, v kinech se ctí ruské násilí. Všude plakáty, ve výkladních skříních je jich plno, zboží v obchodech málo.

Snad nejkomičtěji vypadá Lenin, když vykukuje z výlohy s masem a uzeninami. Rozměrný plakát zakrývá prázdné háky v prodejně. Frontě na bůček plakát jistě něco napoví. I u holiče. Vůdce revoluce je vlepován i se svou pleší mezi naondulované hlavy socialistických krasavic.

Na povinných schůzích organizací Národní fronty dostaneme okoralý chlebíček, přeslazený moučník a lepkavě odpornou limonádu.

Přišel za mnou František. To je ten kolega, kterého soudruzi vyhodili z fakulty: „Nemáš, prosím tě, poštovní známku? Ale bez Lenina. Potřebuji poslat dopis příteli do Ameriky. … Co by si o mně pomysleli, kdybych jim poslal tu holou palici.“

Nejinak tomu je ve školách. Bylo by neomluvitelné, kdyby škola opomněla na některé ze svých stěn vynechat upoutávku na leninskou ideu. A někteří kolegové si tento požadavek berou jako za svůj a k obecné zvrhlosti přidávají i kus zvrhlosti své. Lze je poznat. A tak revoluční odborový předák překvapuje tím, že získal plakát Lenina přímo z Moskvy. Předal mu jej okupační Rus. Mezi námi se chválil, že získal také od jednoho Rusa cennou rekvizitu pro upevnění internacionálního cítění jeho tabatěrku. Tím demonstruje svůj kladný vztah k ruskému socialismu.

Měsíc měsíců nastupuje, ale hlásí se u nás hned po bramborových brigádách. Obchází nás soudružka důvěrnice, kandidátka ke vstupu k nim. Musíme uzavřít socialistický závazek. Přivádí ji do nepříčetnosti, když hlásím: „Osm hodin a dvanáct minut odpracuji na opravách pomůcek. Dvě a čtvrt hodiny věnuji studiu sovětské kosmonautiky. …“ Nezná šedesátinnou soustavu a zlomky. Kolega Rohovský si dává závazek, že Pythagorovu větu probere místo za čtyři vyučovací hodiny, jen za tři. Pro numerické výpočty bude používat sčot.

Odevzdáváme přehled odebíraného tisku. Povinné je odebírat Rudé právo. Musíme to osobně doložit řediteli účtenkou z novinové služby. Mimořádně ponižující.

Jediný kolega Rohovský Rudé právo zatím neodebírá. Ale přitvrzuje. Má už o tom záznam v kádrovém spise. Zaznamenává se to na konci školního roku do hodnocení, jako nejdůležitější složka plnění pracovních úkolů. Loni dostal ultimátum: “Nutno se přihlásit k odběru stranického tisku!”

Rohovský kapituloval. Přihlásil se k odběru sobotního vydání. “Těch třicet haléřů do toho za týden vrazím. Ale pošťačce jsem říkal, že si noviny může nechat pro sebe. Přes práh bytu mi to nikdo nedá.” Při prověrce předložil potvrzenku o zaplacení. Prošlo mu to. Ihned po prověrce tisku požádal pošťačku, aby mu Rudé právo odhlásila. “Pane Rohovský,” sdělila pošťačka důvěrně, “dejte si pozor, my musíme všechna odhlášení Rudého práva hlásit zaměstnavateli. Těch třicet haléřů snad unesete. Vyhnete se nepříjemnostem.”

Když mi Rohovský sdělovat tuto skutečnost, byl velmi rozrušený, rozrušený k nepříčetnosti. Všechny žíly na obličeji měl vystouplé. Jeho nepříčetnost se stupňovala do nejvulgárněšího vyjadřování. „Udělali ze mne pacholka, ty kurvy.“ Proč to? Režim nad ním vyzrál. Nedovolí mu Rudé právo odhlásit. Nakonec i on, Rohovský, bude špendlit nástěnky, aby oslavil Leninovy mužíky.

A tak si vzpomeňme na scénku Švejka s polským generálem při inspekci latrín. Ano, tak, jak si nemohla rakouská generalita představit vojsko bez latrín, nemohla si vůdčí ideová fronta normalizátorů představit socialistického studenta bez nástěnky. Jejich představa byla, že student nebo žák denně ráno, v poledne a večer, před jídlem, po jídle a po použití záchodu upře svůj zrak na plochu se slévačem či umouněným horníkem, s pověšeným Leninem nebo alespoň Rusem v uniformě, který zrovna chrání mír proti imperialistickým zloduchům. Na plochu s převahou rudé. A student zapřemýšlí, zapřemýšlí dlouze a ještě těsněji se přimkne k rodné straně. To je ono! Vše je dobré, co v myšlenkách směřuje k rudé revoluci.

Avšak běda! Student přimaluje Leninovi vlasy, v ještě horším případě mu na pleš namaluje sprostý obrázek, ctěné soudružce vypíchá oči nebo mezi socialistické hrdiny připíchne málo oblečené slečny. Vznikne tak sice idea bližší mentalitě adolescenta, ale ideový vůdce je ponížen. Je jím ředitel, servilní kantor či, a co je nejhorší, iniciativní stranický pochop z OV KSČ. Někdo mu to donese. V každém sboru jsou placení informátoři. Průšvih je tady.

Vyšetřování, vyhrožování. Nic se nevyšetří, tak se vyhrožuje. Vyhozením, platem, přeřazením, ... a někdy se tak, bohužel, i stane. A nedivme se. Vůdce proletariátu celého světa s dámským znakem na pleši? To je svatokrádež!

U nás to máme vyřešeno elegantně. V nepravidelných intervalech se schází skupinka vedení školy a kolegů vlezdoprdelků, s legitimací i bez, a přepadají jednotlivé třídy za účelem kontroly výzdoby. Přijde to určitě i nyní v období adventu Října. O estetiku rozhodně nejde, protože stěny učeben jsou jak od prasat, ale dělá se inventura komunistických symbolů. Pravda, někteří, zpravidla soukmenovci, to vědí dopředu a stačí zareagovat, ale plebs zpravidla netuší nic. Stává se tak, že na druhý den se dozvíme, že jsme dostali pětku. To, prosím, není výmysl. U nás doopravdy dostávají třídní učitelé pětky. Dokonce s i vykřičníkem. Pětky z nástěnky!

Co to s třídním udělá, jsem mnohokrát na sobě vyzkoušel. Jdete ráno do školy a nic netušíte. Spíše vás napadá, zda uděláte v hodině pokus, či ne. Spíše vás napadá jak vyřešit problém ve třídě. Podle chování kolegů poznáte, že něco není v pořádku. Už s obavami vcházíte do sborovny. Zjišťujete, jak tam už postižení diskutují. A zjistíte, že jste postiženým. Na nástěnce vedle vašeho jména stojí: “5! bez ideového náboje, závadná, potrhaná!”. Myslí se nástěnka. Všimněte si laskavě, známkování číslicí i slovně. Vrchol pedagogiky. Také zjistíte, že režimní přicmrndovači mají jedničky a dvojky také, aby se neřeklo. Vůdčí síla ani nemůže mít známky jiné.

Při jednom takovém šoku jsem zjistil, že kolega Rohovský, který než se dostal ke slovu komunistická strana předeslal v soukromí tucet vulgárních slov, kolega, který byl se mnou solidární a dostával pětky se mnou, se usmíval. Je to kolega Rohovský. Dostal trojku, dostal z nástěnky dobře a je skoro úspěšný. I při přepadovce. V žádném případě jej nelze podezírat z privilegia, že o záměru kontroly byl uvědomen dříve.

Ptal jsem se ho, jak toho docílil. Opověděl: “Tobě to řeknu, ale zavazuji tě mlčením.” Slíbil jsem, a on pokračoval: “Vymyslel jsem universální nástěnku. Pro všechna výročí v roce, velká i malá. Dal jsem ji pod sklo a vyvěsil jsem ji. Však se běž podívat.” Vypnul se a nadýchnul, aby dodal: “Ta musí vydržet několik let.” Při pohledu na ni tam snad z ideového repertoáru strany bylo dopravdy všechno dohromady. Byla to opravdická výzdoba, nad kterou by estetik zaplakal. Lenin, Gottwald, Husák, dělník, kombajn, voják - Rus i náš, žena, Sovětský svaz, kladivo, hvězda, srp a heslo “Zůstaneme věrni odkazu slavného výročí.”

Zdálo by se, že už v podlézání Rusům není možné nic nového vymyslet. Omyl. Do kabinetu vstoupila ruštinářka Hana. S pláčem vyprávěla: „Ta kráva z krajského pedagogického ústavu vymyslela, že ruštináři zajistí, aby byli v hodinách i mimo ně oslovováni ruským způsobem. … Jméno a očestvo,“ dodala, když jsem nechápal. „A ten náš blbý Rus,“ to je zástupce ředitele pro politiku a ruštinu, „jí to schválil. … Otřesné! … Asi si půjdu hledat místo. Gano Cyrilovno si na sebe povolávat nenechám.“

Doopravdy, větší servilitu, než předvedla krajská chrastavá vedoucí ruštinářka, jsem nezaznamenal.

„Hano, jak ti mám pomoct? Pomohlo by ti, kdybych tě oslovoval Gano Konstantinovno?“

„Běž někam!“ Odešla.

Šel jsem do třídy. Ptám se: „Jak je to s tím očestvem?“

„Nám je to hloupé,“ pravily děti.

„Mně také.“

A tak skončil můj největší zážitek Měsíce přátelství. Bez očestva.

Pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele