3

Sčot

aneb Vzpomínka na "sovětského člověka"

Brzy po konsolidačním údobí zavál do škol duch let padesátých. Docenti politických školení zadávali kantorům za domácí cvičení naučit se nazpaměť komunistické desatero. Byl to Morální kodex budovatele komunismu. Kdo jej nezná, nemůže učit v socialistické škole. "Budeme jej zkoušet," vyhrožovali. Tito mojžíšové se zrodili z konspektů VUMLu a sehrávali roli bolševických proroků lepších zítřků. Byli mezi nimi dokonce i takoví, co těm žvástům, které sami hlásali, i věřili. Domnívali se, že zachraňují svět. Domnívali se, že se každý z nás stane elementárním nositelem jimi donekonečna omílaných myšlenek a komunistická idea se bude šířit dál. Dál a dál, bez hranic. Zaplaví vše.

V desateru také stálo, že každý z nás musí milovat Sovětský svaz a sovětského člověka nade všechny meze. Sovětský člověk musí být idolem každého z nás.

Kolega Rohovský, když byl dotazován, jak miluje SSSR, nikdy neodpovídal. V hodnoceních proto míval zapsáno, že musí zvýšit svůj kladný vztah k bratrským národům, zejména k SSSR.

Ale pozor - takováto poznámka mohla přivodit i změnu pracovního místa. Nebylo možné ji proto brát na lehkou váhu. Už už se zdálo, že kolega zpytuje svědomí. Ve svých politických domácích úlohách, povinných pro každého kantora, začal psát Síň Tradic s velkým S i T. To proto, že ředitel ve svých sděleních psal k nelibosti češtinářů velké S. Když jsme se kolegy ptali proč i to T, řekl, že je to z náboženské úcty ke komunistům. Vlastně, ony ty síně tradic byly komunistickými modlitebnami.

Kolega také přemýšlel, jak by mohl být věrný sovětskému Rusku. Ve svých úvahách dospěl k závěru, že za projevem lásky k sovětskému člověku nemusí vyjíždět 2000 km na východ, ale využije některého Rusa z tisíců, kteří se u nás zabydleli po bratrském vpádu v osmašedesátém roce. Tito Rusové dokonce běžně chodili v uniformách i mezi námi. Svými helikoptérami děsili ze spánku naše děti.

Na politickém školení, když se znovu a donekonečna jednalo o sovětském vzoru, oznámil s vážnou tváří všem přítomným, že i on v matematice přispěje svým skrovným dílem. Oznámil, že odmítá v hodinách matematiky používat k numerickým výpočtům kalkulačky, razící si i k nám přes Tuzex cestu. Kalkulačky vyhlásil jako produkty imperialistického světa. "Pavěda kybernetika mne už nemůže zmást," prohlásil. "Místo tuzexových kalkulaček zavedu do výuky sovětské sčoty," prohlásil. Uvedl, že inspiraci získal v ruském univermágu, kam chodí z lásky k Sovětskému svazu nakupovat nedostatkové zboží, kterého tam je stejný nedostatek, jako v obchodech našich.

Mnoho kolegů se kousalo do rtů, aby zadrželo smích, ale ani tato provokace marx-leninským ajatolláhům nedošla. Přijali ji. Přijímali ji proto, že se v ní opakovala slova Sovětský svaz, marxismus, komunismus...

Jednou mne vyzval. Šel jsem s ním. Vešli jsme do místní sovětské samoobsluhy. Tupou ruštinou si kolega zavolal vedoucí. Ta přiběhla hned. Byla z toho vyděšená, když viděla, že proti ní stojí postava v koženém kabátě. Asi myslela, že ji jdou zatknout. Rohovský ale spustil: "Já učitěl. Já chotěl by v našej škole ... v matěmatike ... izpolzovať vašich metod raboty. Metod sovětskich čelověk." Kolega s vážnou tváří chtěl, aby mu vedoucí vysvětlila počítání na sčotu, že to zavede do své matematiky jako progresivní vyučovací metodu a jako důkaz lásky k sovětskému člověku.

Vedoucí se zřetelně ulevilo. Příjemná kyprá paní vedoucí se zlatými zuby se zlatě usmála a hbitě vytáhla dětské počítadlo. "Když jde jen o toto…" řekla si. Sčoty - dětská počítadla - měli u každé pokladny ruského obchodu. Vedoucí si stanovila příklad. Kulička sem, kulička tam. A paní vedoucí znala výsledek početního úkonu. My jsme koukali. Kolega ji kontroloval kalkulačkou. Nezaznamenal omyl. Když jsme pochopili podstatu této numerické matematiky, oba jsme žasli nad onou zvláštní technikou. I paní vedoucí byla ráda, že nám mohla posloužit. Ještě poprosila kolegu, aby jí ve městě sehnal skládací deštník a punčocháče, že když sama přijde do našeho obchodu, vždycky jí na všechno řeknou, že nemají. A škaredě se na ni dívají. Zatímco kolega vstřebával matematickou podstatu létajících kuliček a prstů paní vedoucí, já jsem se rozhlížel po obchodě. Bylo tam hodně ruských čajů, samovary, dvojí cenovky, v rublech a v korunách. Jakoby na podporu turistiky. V obchodě byl pořádek.

Celé naše počínání se sčotem sledovala z povzdálí mladší prodavačka. Kolega vznášel dotazy na paní vedoucí a občas ji přiváděl do rozpaků. Třeba když se zeptal, jak se na sčotu počítá třetí odmocnina. Když byla debata nejrušnější, vmísila se mladá do rozhovoru, vpadla mezi nás: "Čto vy!? Vy chcete zavádět sčoty do vyučování matematiky? Na střední škole? Ne! Neblázněte, vy duraki, sovjetskie metody? U vas? U nas v Sojuze pora kamennaja! U vas progres! Vy už máte v obchodech strojové pokladny ... A my máme tohle," ukázala na kuličkové počítadlo. ... Nad troufalostí prodavačky jsme zůstali chvíli ochromeni. I když ochotná paní vedoucí nakonec přitakala mladé.

Do závěrečné politické práce na téma Sovětský člověk - ideál humanismu a demokracie kolega zapsal: "Do vyučování jsem zavedl metody práce sovětských občanů. Od počátku druhého pololetí vyučuji početní úkony pomocí sčotu. Kalkulačku, jakožto výmysl pro ohlupování pracujících mas jsem zcela zavrhnul."

Kolega potom uvažoval, zda má na politickém školení tlumočit i názor mladé prodavačky, že v SSSR je ještě kamenná doba a že Rusové pozorně sledují socialistické vymoženosti u nás. Dospěl k závěru, že Rusové jsou normální lidi, avšak týráni tvrdě hloupou ideologií.

Zkušenost se sčotem byla pro Rohovského tak inspirující, že se za poznáním sovětského člověka vydal dokonce do SSSR. Řekl nám: "Všichni už jste tam byli. Jen já jsem ten zázrak ještě neshlédnul." Na letišti Šeremetěvo u Moskvy zpozdil celý ideový zájezd o dvě hodiny. Pasová kontrola jej zadržela, když musel podstoupit kontrolu pro podezření páchání válečných zločinů z 2. světové války.

(Podle skutečné události pro cyklus Jedno sto způsobů, kterak buzerovati třídního učitele zapsal v r. 1980 R.B.)

Pozn.: Jméno aktéra je změněno. Když článek vyšel v místních novinách, kolega Rohovský na tento nedostatek upozornil: "Žádný Rohovský, ale já jsem to byl," pravil redaktorovi.

IQ 151

Československé školství zaostává v elektronizaci.  To hlásá nejen pedagogický tisk. Na obzoru je další reforma. Zase, jako vždy, je to záležitost celé společnosti.  Inženýři v Nové Pace po nezáviděníhodném pachtění sestrojili první školní osobní počítač IQ151. A my jsme s z uznáním konstatovali, že konečně.  Znajíce způsob zabezpečení součástkami jsme jim v duchu gratulovali, že se něco takové v takovém bordelu dovedlo až do konce, když dovoz počítačových elementů byl do ČSSR ze Západu embargován.  Pochopitelně.  Přece si u nás Západ  nevybuduje za své prostředky vyspělé protivníky. Nebo si o nás  myslí, že když tak vytrubujeme o přednostech, ať také něco dokážeme.

Tak se dozvídáme, že inženýři, u kterých není nebezpečí, že zdrhnou, jsou vybaveni devizovými prostředky a jezdí do Německa součástky nakupovat do běžných obchodů a vozí je po kapsách do mateřského podniku. Abychom my potom mohli první počítač ve škole konečně nažhavit. A aby sekretariáty strany, které se o to zasloužily nejméně, mohly vytrubovat, jak se jim daří vést školy v tom nejpokrokovějším duchu.

Z referátů bolševiků tak zcela tak zmizela fráze, že „kybernetika je buržoasní pavěda“. Tiše. Bez omluvy za dřívější osočování. 

I naše ředitelství chce být v duchu usnesení Ústředního výboru komunistů a z jeho iniciativy progresivní. A tak se v našem kabinetě na pracovním stole objeví první IQ151. I nám začala   éra elektronizace.  V našich hlavách, v našich myslích, i na všech nástěnkách začíná digitalizace. Od této chvíle mají pro nás všechny jevy, události, příhody  dvě polohy: ANO – NE nebo 1 - 0. S kolegou se snažíme pochopit , jak se po sběrnicích íkvéčka procházejí informace v osmistupech . Snažíme pochopit, co se zjeví na obrazovce připojeného televizoru, jakožto monitoru, když stiskneme nějakou klávesu.

Kolegyně Mína vystudovala přírodovědeckou fakultu zvláštním způsobem. Sama o sobě tvrdila, že nebýt jejich naaranžovaných výstřihů, školu by nedodělala. Zatímco ostatní se tvrdě připravovali na zkoušky, luštili diferenciální rovnice či přepočítávali Lagrangeovy body, „já jsem měla starost, jakou si vzít podprsenku, jak si upravit výstřih, jak se namalovat. Pokud přece některý z docentů či profesorů mne vyhodil,“ tvrdila Mína, „potom jen proto, že mne chtěl ještě jednou uvidět.“ 

Ředitelství školy vědělo proč Míně přiděluje vyučovací hodiny v nižších třídách. Byli vědomi toho, že kdyby se Mína  rozhodla pro demonstrační experiment ve vyšším ročníku z elektřiny, mohlo by to skončit i tragicky.  Já, jako správce sbírek, jsem dražší přístroje pod záminkou zcizení ukládal pod zámek a půjčoval jen na přímé požádání. Pravý důvod však byl, aby Mína neukroutila ukazatele ampérmetrů či jí přístroj neshořel. V mé mysli vznikaly i představy daleko horší. Ohrožení života. Míny i dětí. Moje obavy však byly  zbytečné. Mína o experimenty v hodinách fyziky neprojevovala žádný zájem. Možná také i přirozeným pudem sebezáchovy. „Lépe se mi“, jak pravila, „vyučují procenta v matematice.“

Zatímco Mína si zkrášlovala svůj zevnějšek ranného středního věku nákupem módního oblečení  především z Tuzexu, já s kolegou jsme se věnovali velmi intenzivně počítači. A ani jsme si nevšimnuli, že každou hodinu, co jsme u počítače vyseděli  se mezi námi a Mínou prohloubilo skryté nepřátelství. Každý náš úspěch byl po straně ponižován. Každý náznak zavedení počítačů do výuky byl Mínou napadán. Zatím po straně.  Mína musela být velmi zklamána, když se nám podařilo do školy instalovat první počítačovou učebnu v kraji a netrhnuly se dvéře zájemců o radu.

Vyhrotilo to vše ve velkou přestávku, když jsme plánovali s kolegou použití počítače ve výuce. Do našich úvah Mína vstoupila nezvána, a to s větší razancí: „Vy nám sem těmi počítači přitáhnete  do školy nějakou pohromu. Pamatujte si, budu-li muset já do té vaší učebny vstoupit, vyhlásím vám otevřené nepřátelství. Já chci sloužit v klidu. A nenechám si jej vzít jakýmsi potvorstvem, co jste sem dotáhli.“ 

Ne, že bychom se nesnažili Mínu přimět k tomu, aby respektovala, že počítačový pokrok se plíží i v socialistickém Československu. Věděli jsme o jejím velmi negativním postoji fyzikářky ke všemu, co jen trochu naznačuje techniku. Co je technické je pro ni nepřijatelné. I ona sama tvrdila, že studovat fyziku byl pro ni životní omyl a netajila se tím. Než jsme zjistili, že počítač je pro ni obzvlášť zavrženíhodné zařízení, jsme ji dokonce zvali  k posezení nad klávesnicí.  Přišla jednou. Po vyjádření údivu nad tím, kolik to má ovládacích kláves nám sdělila, že obsluhuje nejraději přístroje o jednom ovládacím prvku, zapnuto – vypnuto. Fén, žehličku, vysavač. A to vždy s podezřením, elektrický proud  nebude sledovat předepsanou cestu a stane se malér. Když jsme se  jí snažili vysvětlit, že některá tlačítka klávesnice jsou sdružená a mají dokonce vícero funkcí, které se volí různými kombinacemi, pozorovali jsme, že už Mína neví, o čem se mluví. Přesto si k počítači usedla, a podle našeho psaného návodu pokoušela se o jakousi činnost. Musela se velmi překonat. Při každém pípnutí se  však polekala a ptala se, zda je to v pořádku. A když se jí obraz na monitoru zbortil, dostala z toho málem šok. Dostala strach z toho, že něco pokazila a že se jí něco nepodařilo. A zlost na to, že se o tom tak a stále dokola mluví. A její nevraživost rostla.

Nám se však práce  dařila. O naši školu se začala  zajímat socialistická televize. Ne však proto, že se nám dařilo zařadit chatrné počítače do výuky, ale především proto, že soudruh ředitel si dělal zásluhy o plnění úkolů Ústředního výboru a hovořil o nás na stranickém sekretariátě.  Na obrazovku socialistické televize se zpravidla nedostávají ti, kteří se o zveřejňovanou věc zaslouží. Jejich popularita nebývá vždy žádoucí. Koho tam nastrčí naše vedení?  To jest  otázka!

Mína vstoupila do kabinetu. Plakala. Sedla si ke svému stolku a pláč se proměnil ve vzlykot malého dítěte, kterému  sebrali nejoblíbenější hračku. Když se kolega zeptal, co se stalo. Mína na něj vyjela jako divá saň: „Běž ode mne!“ Měla celý obličej v slzách. V slzách byla rozmáčená i její obličejová barviva.  Do následující hodiny vyučovat nešla.

Příčina? Dozvěděli jsme se později. Mína měla jako pohledná profesorka naší školy předstoupit před televizní kameru, seznámit diváky s problematikou zavádění počítačů do škol a chválit starostlivost soudruhů o elektronizaci a sdělit národu, jak se na naší škole plní závěry Ústředního výboru.

Když přišla do školy na druhý den, rezolutně prohlásila: „Do žádné televize nepůjdu. A kdyby přece ze svého úmyslu neustoupili, vezmu si nemocenskou.“ A ještě se obrátila na mne a kolegu, aby nám velmi důrazně sdělila: „Do té vaší blbárny mne už nikdo nikdy nedostane! Opakuji. Nikdo! A nikdy!“

Pro Mínu elektronizace tímto emotivním vystoupením skončila aniž by u ní vůbec začala.   A my jsme tímto dnem přijali podle ní nové označení či název počítačové učebny jako  Blbárna.

 Studium v SSSR

„Včera jsme měli poradu vedení společně s organizací KSČ. Navrhl jsem, abychom vybrali z tvé třídy někoho ke studiu v SSSR.“ Musel jsem se tvářit dost kysele, když mi odborný zástupce ředitele sdělil tuto novinu. Pokračoval: „Musíš si trochu vylepšit kádrový profil, abys mohl konečně dostat odměnu.“

Znám dosti slušných lidí, kteří mezi ctí a existencí dělali nebo museli dělat kompromis. Proč zrovna já se na takovémto kompromisu musím podílet? Když jsem mu dal najevo dostatečnou nelibost, pokračoval: „Původně měla studenta navrhnout Ptáčková z paralelní třídy. … Víš jaká ona je. … Chňapla by po tom. Víš, jak by se nafoukla? Ale, terorizuje děcka tou svou občankou. Přehání to. Musejí jí nazpaměť předříkávat pasáže z Komunistického manifestu. … Drala se o to. Víš, jak by jí narostl hřebínek? Mít svého studenta v Moskvě?“

Stále jsem se neměl k odpovědi, ačkoli proti ruské technice a technologii nemám nejmenších námitek. „A co to má být za školu?“ táži se. Místo odpovědi zástupce pokračoval: „Navrhla studenta Vyroubala, ten nechtěl, jiného, schopnějšího tam nemá. On nevěděl, jak jí odmítnout, když Ptáčkova nepřijala normální odmítnutí. Začal ji zdravit – Heil Hitler! Soudružko! -, aby se zbavil jejího naléhání.“

„Ale z toho mohl mít kluk průšvih.“

„Nemohl. Ptáčková je dokonalá, politicky kovaná, proto nemůže mít průšvih. … Ona ani nikdo z její třídy.“

„Koho myslíš, že bych měl vyslat?“

„Přece Moniku. Má stále výborný prospěch a je slušně vychovaná. … Promluv s ní. Tady máš přihlášku. … Dej mi vědět do týdne! Na OV KSČ doporučení zařídím.“

Týden z toho nebudu spát. Mám se angažovat, nebo tomu nechat volný průběh? Nebo Moniku předem upozornit na mnohá úskalí? Kolik je tam vlastně té technologie a kolik se věnuje vymývání mozku?

Sedíme s Monikou u mne v kabinetě. Přihláška je před námi na stole. Mohu s ní hovořit otevřeně. Zatím mne nikdo z dětí nepodrazil. Ale ve třídě je od letošního roku dcera pracovníka OV KSČ. Ve třídě bych byl opatrnější. Dříve, když mi tam něco vypadlo z úst, co zrovna nebylo režimní, zůstalo to mezi námi.

Dávám ke zvážení: „Budeš moci tvrdit, že jsi studovala v Moskvě. Pro kádrováka plus, pro mnoho ostatních mínus. … Technologie, kterou bys studovala, není zase tak zanesená ideologií.“

Nenápadně jsem se Moniky zeptal, zda by třeba také slečna od okresního soudruha nechtěla studovat v Rusku. Sondoval jsem také, jak se slečna chová. Moje „nenápadnost“ zapříčinila, že se ve škole náhle objevil její otec. Udělal jsem asi tu největší hloupost, co jsem v té věci mohl udělat. Zeptal jsem se ho tedy přímo, zda by svoji dceru na studia do SSSR dal.

„V žádném případě. Ona je u vás velmi spokojená . Než sem přestoupila, užila si své. Děcka ji tam na té škole neustále předhazovala, že má fotra na OV. …Provokovala ji. Proč jsou fronty na maso? Ať to fotr zařídí, aby maso bylo volně. Proč se furt zbrojí? … Ať fotr zařídí banány. … A tak. … A já budu rád, když dostuduje tady. Však sám víte, že má mnohdy i se známkama problémy.“

Slečna od soudruha byla průměrná. Od dětí jsem se dozvěděl, že se do třídní party začlenila brzy a velmi dobře. A nezaznamenal jsem zatím žádnou reakci na to, z čeho bych mohl usuzovat, že něco nepříjemného ze školy doma hlásí.

Okresní komunista pokračoval: „Soudruhu profesore, byl bych velmi rád, kdyby Lada u vás školu dokončila. Víte, já jsem na tom OV a mám z toho trochu smíšené pocity. Lidi se na nás koukají s odstupem. Dávají si před náma pozor na hubu. … A tak.“

Odpovídám: „Zatím nevidím žádný ve studiu žádný problém.“

„ Víte, ona by neunesla, kdyby jí zase začali předhazovat moji posici.“

„Domnívám se, že to snad ani nehrozí.“

Chvíli jsme se bavili o škole.

„Ještě jednu věc tady mám,“ pokračoval tajemník neurčitě a ostýchavě, … „Nevím, jak bych vám to řekl. … Někteří vaši, víte, kolegové, nejsou fér. Chodí mi donášet. … I na vás. Zatím se mi to podařilo utlumit. Ale, to bych chtěl říci, ani u nás všichni nejsou solidní. … Ta doba je jakási divná.“

Mne zamrazilo. Více mi otec, tajemník OV, neřekl.

…

Když jsme jezdívali na výlet s výjezdem do NDR, vždy jsme se stavili v Národním památníku Terezín. Průvodkyně vyprávěla tak sugestivně, že děcka, opouštějíce místa hrůzy, brečela. Nakonec nám starší paní, jejímž mateřským jazykem asi nebyla čeština, jmenovala dvě jména esesáků: „Ti byli následným soudem, po válce, osvobozeni. Protože se prokázalo, že vězňům pomáhali. Zprostředkovávali jim i balíky zvenku. I dopisy.“

A tak přemýšlím nad spojitostí.

…

Věci velké se mnohdy vyřeší samy. Po několika dnech přišel za mnou otec Moniky: „Pane profesore, Monika do Ruska nepojede. … V žádném případě.“ Byl vzrušený. Velmi.

„No, já jsem si jen myslel, že když se dobře učí, …“ přerušil mne.

„V žádném případě. Po vpádu Rusů a do Ruska!? …Ne! Mne vyhodili z práce, moji ženu vyhodili z práce. Mého švagra zavřeli za pobuřování. … A já jim budu sloužit!? A dám dceru? Nikdy!“

Rozhodný tón otce mne úplně odzbrojil. Zmatkoval jsem. Stačil jsem se jen zeptat, za co švagra zavřeli.

„Odmítl nést v průvodě obraz Lenina. Řekl předsedovi odborů fabriky, že Lenin – keď je večne živý - nech ide sám.“

„Za to snad ne!“ oponuji.

„On ten obraz ještě poplival a hodil předsedovi pod nohy. … Navíc, dovedete si představit, že by mi dcera z toho Ruska dotáhla domů nějakého Rusa? To je pro mne nepředstavitelné. To bych byl zavřený i já. Na dlouho.“

Po přátelském rozloučení s otcem jsem sám pro sebe akci uzavřel: „Nevyplněná přihláška. Skončilo studium v SSSR.“

Pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele