1

VŘSR

Moje představa o měření času je následující. Když se ho diny oproti dennímu sluníčku opožďují, je je třeba popostrčit. A naopak. Také když se kalendář opožďuje oproti ročnímu sluníčku, je potřeba jej rovněž popostrčit. To se také kdysi stalo. Skoro v celém světě, kde měli kalendář, ne však v Rusku, předchůdci Sovětského svazu, předchůdci Ruska.

Když tedy někdo přijel do Ruska v listopadu, překročením hranice náhle omládl o několik dnů, protože byl rázem v říjnu. Nazvěme toto časové zpoždění relativita.

I další skutečnost nás upozorní, že s časem to u našich bývalých východních sousedů nebylo jednoduché. Vzpomeňme si, že v té zemi kdysi zítra bylo už včera. Znamená to, že očekávali událost, která už proběhla. Musí nás hned napadnout, čeho se dočkali? Fantastické! Mužíci a Lenin dokázali, kromě jiného, změnit jedním heslem kardinální zákon lidského poznání.

Díky této časové nespojitosti stojím s dětmi na chodníku u benzinové pumpy a očekáváme průvod. Já, školní děti, v listopadu slavíme říjen. Ne tak lecjaký. Velký, převeliký, rudý s nádechem i přiblblosti. Které písničky z bohatého repertoáru internacionál a rudých námořníků nám zahrají dnes?

Kolega Rohovský je tu také. Děti, když už sem musí jít, si vynucují právě toto místo. Dokonce se na to těší. Mají k tomu důvod. Ve vozovce, kde za chvíli průvod půjde, je díra. Už několik let. Děti se těší na zábavu, kterou jim poskytnou procházející vyholení a navonění soudruzi, když půjdou okolo. Zábava se opakuje každým rokem. Do díry skoro vždycky někdo z nich řachne. Vždycky několik soudruhů na ní zavangluje. Rudá svatozář se jim trochu tak posune  nastranu.

Je nám už zima. Letos obzvlášť. Brežněv letos dýchnul mimořádně mrazivě. Kolega Rohovký vysvětluje ochotně dětem. "Když se nachladíte vy, tak nanejvýš zůstanete několik dnů doma a ještě budete rádi, že nemusíte do školy. Ale představte si, kdy by se nachladili soudruzi. Kdo by nás vedl k lepším zítřkům. Na nich je největší odpovědnost. Ti musí své zdraví bedlivě střežit. Jsou předvoj, jsou tedy něco více než vy. Než z OV odejdou musí se řádně posilnit, aby vydrželi tu zimu. ... Tu kořalku, jak říkáš, kterou si teď dávají, bych jim nechal normálně fasovat a nezáviděl bych jim ji. Ani druhou světovou válku by bez ní Rusi nevyhráli."

Všem přítomným už modraly nosy a soudruzi na a ne se od poutat od paláce OV, od pohoštění. Kolega líčil ostatním v barvách recepci na počest mumifikovaného Lenina: "Dávají si do nosu, dnes mimořádně dlouho," říkal. Hospody ve městě musely být zavřeny. Asi proto, aby nějaký opilec nezneuctil opilým a prochlastaným hlasem sladkou melodii onoho svátku. Nebo proto, aby kdyby se někdo z pracujících rozhodoval mezi hospodou a Velkým říjnem, aby si zvolil Říjen. Děti si čaj nedaly. Ani nemohly. Mrzly dále. Už se zdálo, že se nám rozběhnou do pološera.

Lemy kolem cesty však náhle ožily. Zdálo se, že už jdou. Bude trochu zábavy u díry a budeme moci konečně jít domů. Avšak jaké překvapení. Místo průvodu vjel na trasu na svém upraveném bicyklu Izrael. Jel kus před průvodem a k triumfálnímu vjezdu mu hrála spojená naše a sovětská vojenská kapela. Jeho promaštěný, špinavý a otrhaný hubertus mu vlál stejně jako rudé transparenty blížícího se průvodu.

Izrael byl starý Žid, který prožil německý koncentrák. Vlastně hrdina. Proto se choval mnohdy nepřirozeně. V komunistech viděl pokračovatele fašistů. Nepodrobil se jim. Nikdy. Živil se pouze sběrem starého papíru. Odmítal důchod proto, že se nenechá ponižovat a skla oken si začernil barvou. Když se ho ptali, k čemu to, odpověděl: "Nechci vidět na ty ku …    komunistické.“

Bicykl měl vyzdobený a vybavený zvláštním způsobem. Převody měl upravené tak, že když jel, vypadal jako poskakující koza. Byl vybaven několika zpětnými zrcátky a doplňky jako kravský zvonec. V zádi kola měl nápis "Izrael CD, Cizí Diplomat, Předjížděj opatrně." Izrael jezdil zásadně v roztrhaném hubertusu a ve špinavých kalhotech. Jeho zjev byl veskrze nevábný. Když mu proto, aby nehanobil socialistickou vlast, sebrali kolo, rozhodl se, že bude protestovat. Zabydlel se v topném kanále parovodu před OV KSČ. Než odkryl poklop onoho kanálu, když chtěl sestoupit ke spánku vedle teplých potrubí, vždy se směrem k OV KSČ třikrát uklonil. A sestoupil. Jeho počínání už sledovalo mnoho lidí. Jeho počínání hrozilo tím, že některá televizní společnost ze zahraničí je zaznamená. To by bylo ještě horší. Proto dostal kolo zpět. Soudruzi ale to měli u něho schované. Vybrali si to právě dnes. Několik desítek metrů před průvodem, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Izrael. Špinavý a otrhaný jel před průvodem vyšňořených papalášů. Před vlajkoslávou. Šlapal a šlapal a hudba mu hrála Pochod padlých revolucionářů. V čele průvodu vlál i Izraelův špinavý hubertus. Když tak hopsal  a poskakoval na tom strašném, rezavém a pokřiveném bicyklu, začaly jej povzbuzovat davy dětí. Veškerá pozornost byla zaměřena na něj. Chodníky ožily. Ne Lenin, ale Izrael. Děti  skandovaly, ne však soudruhům ale Židovi. Děti sledovaly jen a jen Izraele. Průvod zůstával ve stínu až do doby, kdy policajti donutili Izraele vyjet mimo trasu. Děti skandovaly "Izrael, Izrael" a průvod se blížil. Hrozilo to průšvihem.

Toho však nebylo dosti. První, kdo v nastražené díře ve vozovce zavangloval byl okupační Rus, který nesl věnec. Jeho parádní a nabubřelý krok byl sice i na rovné vozovce poznačený vodkou, a tak se není co divit, že díru s věncem vybral jen tak tak. Děti se chechtaly. Potom přišla na řadu soudružka ze svazu žen. Ta si, když hledala při došlapu pevnou zem, zvrtla kotník. Dva soudruzi ji zvedli a podpírali. Děti skandovaly: "Nevadí, nevadí!" Nakonec si díru vyzkoušel i tajemník. Také tam měl sebou seknout. Průvod přešel.

Nálada na chodníku při oslavě VŘSR byla jak na fotbalovém stadionu, když mužstvo vyhrává. Školní mládež se Velkým říjnem doslova bavila. Bylo to opět, co jsem při těchto oslavách zažil takovou radost a nefalšované veselí.

I když žádný pracující nebyl v dohledu, napsaly na druhý den noviny: "Všichni naši pracující našeho města důstojně oslavili největší svátek lidstva."

 Okupace je okupace

Po bratrském vpádu v osmašedesátém na sebe dlouho nedala čekat soudruhy vymyšlená normalizace. Vyvěsili heslo: „Lenin neznal slitování...“ A tak soudruh začal vylučovat soudruha, nestraník udával nestraníka. Asi podle Morálního kodexu komunisty: „Člověk člověku soudruhem, ne vlkem...“ Takovéto soudružství bylo cítit na každém kroku.

Do našeho radioklubu se přihlašovali i ti, co o radiových vlnách neměli ponětí. Potřebovali body k Husákově kolaboraci. Jejich znalosti je opravňovaly tvrdit, že nelze za silného větru vysílat. „Vítr vlny bere,“ říkali a Svazarm měl být i prostředníkem k jejich kariéře. Body potřeboval každý, kdo se nechtěl stát občanem třetí kategorie.

Po městě se promenádovali ruští důstojníci. Jejich podruzi jim ponášeli objemné kufry. Velké vojenské Rusko se předzásobovalo v našich obchodech naší malé země. Naše poloprázné obchody se dále vyprazdňovaly. Zatímco s okupanty naši soudruzi pořádali orgie, obyčejní lidé oběma pohrdali.

V atmosféře opovržení vstoupil do našeho radioklubu nadporučík Sovětské armády Jurij. Nikdo nepátral, kdo z našich členů si pořeboval zajistit i takovéto body u soudruhů na okresním bolševickém landrátě a pozval ho.

Přišel, postával stranou. Zpočátku si ho nikdo nevšímal. Jedni z důvodu, že po mnohaletém studiu ruštiny zůstaly jejich znalosti na úrovni azbuky. Druzí, kteří se naučili v ruštině více než azbuku, nechtěli. Také proto, že jejich slovní zásoba byla omezena články zejména o Komunističeskoj partii Sovětskovo sojuza, o Velikoj oktjabrskoj revolucii a o různých druzích sorevnovanija. Dělníci a fachmani body nepotřebovali. Někteří z nich se mu dokonce osmělovali svou primitivní ruštinou i nadávat. Postupně jsme zjišťovali, že Jurij je bolševicky natvrdlý, ale není zákeřný. Do amtérského vysílání je zakouslý.

Jako kontrast k našemu postoji k Rusům v radioklubu Slávek Volný na Svobodné Evropě agitoval jinak. Volal k nám, aby se národ proti okupantům neuzavíral, ale aby s nimi rozvíjel diskuse a vysvětloval jim pravé příčiny ruské agrese.

Rozhodl jsem se, že Jurije během jeho „působení“ v Československu přeorientuji k jiné životní filozofii.

Druhým důvodem, proč jsem se tak rozhodl bylo, že jsem potřeboval procvičit ruský jazyk. V době normalizace zmizly z knihovny všechny odborné knihy a časopisy ze Západu. Zůstaly jen ruské, nebo ruské překlady. Obojí bylo na dobré úrovni.

Počátky mého působení byly velmi opatrné. Začali jsme obchodovat se součástkami, které jsme potřebovali a které byly nutné pro opravy dovlečených ruských barevných televizorů. Každý víme, jak těžce se sháněly koncové elektronky řádkového rozkladu, násobiče či speciální integrované obvody barených obvodů. Jurij součástky spolehlivě vozil a také prodával televizory. Navštěvoval radioklub. Sháněl součástky. Vše solidně.

Několikrát jsem jej navštívil v ruském paneláku na letišti. V dvoupokojovém bytě bydlely dvě rodiny. Nadporučík, palubní inženýr, Jurij bydlel se svým nadřízeným, podplukovníkem. Když se potkali na společné chodbě, byla i zde cítit subordinace Jurije a nadutost podplukovníka. Vstup do domu byl velmi nevábný. Po otevření domovních dveří jsem vždy ucítil strašlivý smrad. Když jsem se ptal Jurije proč má bicykl uzamčený k zábradlí na chodbě třemi řetězi, odpověděl, že je to nutné. Důstojníci Sovětské armády kradou i samostatná kola od bicyklů. Světla na chodbách nesvítila. Ukradené byly žárovky i stínidla. Vybrakované elektrické rozvaděče. Spousta odpadků. Vždy mi to připomínalo kulturu bydlení menšinového etnika, které se z opatrnosti v současné době nesmí pojmenovávat. Odcházeje z od Rusů jsem si vždy společně s klasikem říkal: „Ubozí vítězové!“

Je to zážitek. Po mnohaletém studiu jazyka ruského mít poprvé možnost hovořit s opravdovým Rusem. Rusem, který pro sebe u nás konal bratrskou výpomoc a pro mne pomohl, za účasti Husákových kolaborantů, vytvořit druhý protektorát. Ruština šla zpočátku velmi ztuha, ale rozmluvili jsme se. Kromě elektroniky, obchodu a schémat jsme hovořili o Rusku i o politice. Když byla řeč o Rusku nebo o Turkmenistánu, odkud Jurij pocházel, bylo to zajímavé. Dozvěděl jsem se, že se v Turkmenii prodávají manželky. Jedna stojí 5 000 rublů. Pro srovnání Jurij uvedl, že jeden velbloud tam stojí rublů 500. Ale manželka musí mít navíc výbavu za 4 500 rublů. Takže manželka o moc dráž než velbloud nepřijde. A navíc, čím větší vzdělání, tím je žena levnější. Proč to? Manžel si je kupuje na sbírání bavlny. S vysokou školou je žena pro tuto práci nepoužitelná, proto je k mání zadarmo. Každý muž může vlastnit podle sovětských zákonů nejvíce 3 ženy. Jedna je vždy vedoucí. Každá musí sběrem bavlny vydělat 600 rublů za měsíc a muži peníze odevzdat. Pro srovnání, muži vydělají tak asi 30 až 40 rublů. Děti mají společné a nikdo neví, ke které manželce patří. Předsedou stranické organizace komunistů bývá často i duchovní. To proto, že bývá jediným, kdo umí číst a psát. Řidičský průkaz bez zkoušek stojí odevzdání jednoho berana milici. Negramotný musí zaplatit dvěma berany. Kantor má plat 100 rublů, bydlí v chýši s hliněnou podlahou. Místo vyučování proto raději pase velbloudy. Za to si, podle velikosti stáda, vydělá až 1000 rublů

Horší byla diskuse o politice. I když jsem získal u Jurije mimořádnou důvěru, a to nevím proč, nikdy jsem nechválil jeho bratrskou pomoc, ale otevřeně jsem ji srovnával s pomocí Hitlera. Brežněva jsem označoval jako nejhoršího politika na světě a zabedněnce první třídy. Přesto byl Jurij vůči mně mimořádně vstřícný. Stávalo se, že místo abych přesvědčoval já jeho, chce přesvědčit on mne. Nepomohly mé argumentace o strašném zaostávání socialismu ve všech oblastech. Nepomohly argumentace o velmi špatném zásobování ve všech zemích komunistického bloku. Nepomáhalo nic. Diskutovali jsme i u nás doma. Mohl mne navštěvovat, ale ne v uniformě. To si vymínila manželka. „Ukazovali by si na nás prstem, že jsme kolaboranti,“ pravila.

Smutno mi bylo, když při rozhovoru o druhé světové válce vypočítával, kolik ztrát měla jeho rodina. Jediný jeho otec přežil frontu.

Vzpomínám, jak po jedné takové diskusi o internacionalismu a o tom, jak máme u nás Rusy rádi, přišel znenadání k nám. Sedli jsme si na dvůr. Rozhovor začal otázkou Jurije, překotně:

„Vot, čto éto takoje?“ Ukázal na tyčku k plotu.

Odpověděl jsem: „Tyčka.“

„Kak nazyvájetsa po vašemu?“ Ukázal na topůrko.

Odpovídám: „Topůrko.“

„Vot, čto éto u vas klacek?“

„Jak se to vezme. I topůrko, i tyčku můžeš použít jako klacek. A proč to chceš vědět?

„Ty, Rudolf, my včera jechali v tramvaje, a byli tam Češi, a govorili nam: ´Nado vzjať klacek a biť jich.´“

„No, a vidíš,“ odpověděl jsem mu, „to máš ten tvůj internacionalismus. V pětačtyřicátem vaše táty vítali. Na vás bychom nejraději vzali klacek. Proč nám vnucujete ten váš feudální socialismus?“

Už, už jsem si myslel, že se Jurij odklání od toporného bolševismu. Vrátil se předčasně z dovolené z rodné Turmenie. Podstatně dříve. Jeho dovolená trvala místo osmi jen čtyři týdny. Vrátil se pohublý, ztratil osm kilo. Když jsem se ptal proč, odpověděl: „U nas ja golodal. V obchodech není nic k jídlu k sehnání. Něco málo se dá koupit načerno. Odna kartoška za odin rubl. Tady se alespoň dobře najím.“

Odpověděl jsem mu: „Tady to vidíš. Více jak půlstoletí budujete komunismus. Velká hesla. Lenin. ... A nakonec nemáš co jíst. ... Po tolika úspěších, vytrubovaných do světa.“

Zdálo se mi, že je v něm už bolševismus nahlodán. Potvrdila to i další událost. Přišel k nám domů. Byl značně nervózní:

„Ty, Rudolf, takaja problema.“

„Co se stalo?“ Ptám se.

„Přišli za mnou z KGB. Musel jsem jim nahlásit tvoji adresu. Vyslýchali mne a chtěli vědět, s kým se stýkám. Řekl jsem jim, že je vše vpořádku a že spolu vždy hovoříme na základě marxismu leninismu.“

Zatrnulo mi. Zejména, když dodal: „Kdyby přišli za tebou, musíš hovořit stejně jako já. Nehovoř s nimi o ruské okupaci Československa.“

Přesto tuto nepříjemnost mi svitla naděje. Jurij začíná mít kritické myšlení. To je dobře.

Netrvalo však dlouho. Přišel znova. Oči mu zářily. Na nic nečekal a spustil: „Vot, ... zděs, ... čitaj, ... stať Leonida Iljiča Brežněva, Potravinaja programa v Sovětskom sojuze. ... Vsjo budět. Chleb, mjaso i kartošky. Uže něbuděm golodáť.“

Jurij mi předhodil ruskou Pravdu s článkem na celé přední straně. Byly v něm už otřelé sliby, nekonečně opakované. A Jurij s optimismem pokračoval. Opět se rozplýval nad dokonalostí komunismu. Tentokrát jsem se neudržel: „Běž do p.... , takových potravinových programů jsem už zažil i u nás dost. ... S žádným výsledkem. V obchodech je h....“ A vyhodil jsem ho.

Když Jjurij odjížděl po létech domů do sovětského Ruska, přišel se rozloučit. Přišel s ženou i se synem. Donesli nám nějaké dárky. Typicky ruské. U moci už byl Gorbačov a my jsme sledovali se zájmem ruskou televizi, její program Vzgljad. Husák u nás však měl stále ještě zatemněno. Dokonce nechal cenzurovat i ruské časopisy.

Jurij nezakrýval velký strach. Měl obavy, že bude převelen do Afghánistánu. Dříve, když přišla řeč na Afghánistán, hovořil o účasti Rusů na válce téměř s nadšením. S nadšením hovořil o hrdinech z války z Afghánistánu i o těch, co byli bez noh. Jak je to krásné, nechat si urvat nohy nášlapnou minou! Dnes má obavy, strach. Ujistil jsem ho, že když mají Gorbačova, už do Afghánistánu nepůjde: „Gorbačov není tak tupý. Husáka při návštěvě v Bratislavě už poslal někam.Ten tě do Afghánistánu nepošle.“

Jurij se rozloučil. Po kratší odmlce ještě pokračoval: „Rudolf, ja dolžen těbě čtonibuď skazať.“ Nadechnul se a úpřimně pokračoval: „Izvini, okupacia jesť okupacia.“

Bylo to ještě dlouho před tím, než se začaly lámat ledy.

Charta 77 opisovala

Kolega Rohovský bude slavit pětapadesátiny. Chodíme k němu i domů, protože dovede nejlépe nadávat na režim. Pravidelně poslouchá Svobodnou Evropu. Jazykové znalosti mu dovolují být velmi dobře informovaným o úspěších socialistického zřízení z pohledu Západu. Není proto divu, že když se dostane ke slovu komunistická strana či Husák, předešle nejméně tucet vulgárních, nereprodukovatelných slov.

Režimu ve škole, který u nás představují servilní kolegové jako všude, dovede vždy přichystat nějaké překvapení či hlavolam. Na poznámky, že nemiluje Sovětský svaz, odpověděl iniciativou, že místo kalkulaček zaváděl sčot. Na politickém školení měl dotěrný dotaz, proč se stranický představitel nechal pochovat knězem, když vždy a zásadově vystupoval proti náboženství. Nebo proč najednou íránský šáh upadl v nemilost, když před pár léty se s ním v Praze kvůli ropě a plynu soudruzi pusinkovali a dali mu jako výraz poklonkování i klíč od brány města Prahy.

Dlouho jsme přemýšleli, jak a co mu k tak významnému výročí popřejeme. Posledně jsme mu k výročí Říjnové revoluce poslali pozdrav. Pohlednici s podobiznou Lenina třímajícího rudou fangli. Zabralo to. Vynadal nám: „Co si o mně ta pošťačka pomyslí!?“

Už to mám. Dáme ho do novin. Do místního, komunistického deníku Stráž lidu. Ostatní kolegové v kabinetě souhlasili. Pokusíme se mu vylepšit jeho pošramocený kádrový profil, když mu do těchto novin něco pěkného vymyslíme? Ale co? Něco režimního. Každou přestávku, když byl nepřítomen, jsme přemýšleli. Až byl konečně text hotov. Napíšeme: Dnes se dožívá náš milý kolega, soudruh Miroslav Rohovský, významného životního jubilea. Kolegové a žáci mu děkují za principiální postoje i ve vypjatých dobách. Děkují mu za výchovu a vzdělávání v duchu pokrokových ideálů, za odborně vedený pedagogický proces, za soudružskou ochotu pomoci každému z kolegů.

Od sestry Rohovského jsme získali fotografii. I když věděla, že se jedná o novinovou gratulaci, skutečnou podstatu neznala.

Potom jsme měli chvíli strach z toho, co jsme vyplodili. Kolega měl skutečně principiální postoj v období normalizace. Normalizátora nazval gestapákem.

Ale kdo to na OV zanese? Bohouš: „Já ne. S takovými soudruhy já neumím jednat.“ Svatka: „Zásadně ne!“ František: „Já už jsem starý, mne vynechejte.“ František nám vyprávěl, že se bavíval tím, že z povzdálí pozoroval akademické funkcionáře university, jak vcházeli do budovy OV KSČ, když tam měli nějaké sezení: „Každý předstíral, že jde jen tak okolo, potom se rozhlédl, nalevo, napravo i dozadu, aby se ujistil, že není pozorován, a šup tam. Do peleše lotrovské.“ Já, při vybavení vzpomínek na normalizaci, jsem také odmítnul. Jediný z nás, kdo měl odvahu na OV vstoupit, byl právě Rohovský. Drze tam chodil s úmyslem nakoupit do dobře zásobené prodejny pro papaláše. V době, kdy ostatní museli stávat fronty na běžné zboží, soudruzi si nakupovali pohodlně ve svém paláci. Rohovského někdy vykázala i ochranka, lidový milicionář. Někdy se dokonce dostal i k nákupu. Vždy se tam pohádal, když argumentoval, že je také pracující, tak co. Prodejna byla určena jen pro vyvolené se zvláštním průkazem vstupu.

Celý náš úmysl málem zkrachoval na tom, že nikdo z nás nechtěl vstoupit do vykřičené budovy. Spásná myšlenka. Pošleme tam někoho z dětí. Z Rohovského třídy. Předsedkyni třídy: „Běž se omluvit z tělocviku, že máš mimořádný politický úkol. A kdyby paní profesorka protestovala, řekni jí, že jí to vysvětlíme. … Pozor, je to tajné! Nikomu ani muk!“

Na druhý den. Všichni si za 30 haléřů kupujeme Stráž lidu, deník Okresního výboru KSČ. Je to tam. Kupují si to i ostatní kolegové. Dokonce i děti. Rohovský nic. Žádná reakce. Že by se to k němu vůbec nedostalo?

Civilní obrana

V prosinci už doznívají orgie spojené s Měsícem přátelství s Rusy. Servilní až fialově rudí bolševici se svými přisluhovači se zklidňují. Obyvatelstvo ve frontách na jižní ovoce si trochu oddychne od leniniády do té doby, než přijde další vetřelec z Východu, děda Mráz. Naší škole, kterou je možno je podle terminologie represivní složky nazvat školou pod zvýšeným dohledem, se i v tomto údobí klid vyhýbá. Každým dnem očekáváme svolání útvaru CO. V pozdních večerních hodinách.

Útvar CO je ustaven na každé škole. Se skladem gázmasek a jejich správcem, s filtroventilačním zařízením, které bude vhánět vzduch do sklepa. Každá škola musí mít sestavený plán pro případ jejího bombardování imperialisty ze západu. A plán svolání pracovníků, kdyby k bombardování došlo. Dodnes sice nevím, co by tito pracovníci školy v případě kritické válečné situace svým svoláním učinili či pomohli řešit, ale vím jedno, že takováto aktivita byla pro kantora krajně nepříjemná. Náš ředitel vyhlašoval svolání třeba i v devět večer. K tomuto účelu byla vytvořena síť spojek z učitelů, které navzájem uvědomovaly další kolegy a ti zase další. Vznikl takový pavouk. Na podobném modelu se ve fyzice vysvětluje lavinový průběh štěpení atomů uranu.

Ředitel vezme telefon a telefonuje třem kolegům, kteří telefon mají. Ti musí dojít nebo dojet k těm kolegům, co telefon nemají, atd. jak podle výše uvedeného modelu. Všichni uvědomění se pak musí dostavit co nejrychleji do školy.

Kolegové se sjíždějí na takovouto sedánku pouze ze strachu o zaměstnání. V pracovní smlouvě povinnost militarizovat se učitelé nemají, ale nepřijít se rovná svatokrádeži.

Vznikají tak kuriózní situace. Kolegyně přicházejí v domácích úborech, neučesané, neupravené od plotny tak, jak je v intimitě rodinného kruhu zastihla náhlá zpráva, že je škola přepadena.

Kolega slezl s žebříku, jak si doma právě maloval byt a pocákaný od barvy nastartoval svého trabanta a, aby neměl průšvih, jel. Jiného kolegu zastihla zpráva právě, když opravoval automobil. Ani se neumyl a jel. Socialistická vlast volala. Scházeli jsme se a u každého bylo vidět, že je značně dopálený, s nikým nebyla řeč. Ve škole nás čekal další cirkus.

Když jsme se dostavili, museli jsme se podepsat, vyfasovat svoji gázmasku, nasadit si ji a čekat na další instrukce. Shromažďovala se velká skupina dopálených kantorů. Nikomu nebylo do řeči.

Školní major, přetvořený tělocvikář, však byl ve svém živlu. Pořvával porůznu na kolegy a zejména kolegyně, kteří neměli masku zrovna dokonale nasazenou. Kolegyně chránily spíše svůj obličej, než aby byly vstřícné vojenskému magorovi. Koneckonců gázmaska na vzhledu a půvabu ženě nepřidá. Majora to vyvádělo z míry a řval. Řval jako socialistický frajtr od pétépáků. Museli jsme do dvojstupu. Gázmasky na obličeji a nechat se podle vůle školního polopsychopata citýrovat: „Vpravo vbok! Vlevo vbok! Čeléém vzad! Dělejte to pořádně, nebo tu budeme do půlnoci!“ K jeho cti však dodejme, že to nikdy nedoplnil známým rčením socialistických velitelů: „Vy hovada!“ Ale ani v tom případě by asi profesorský sbor naší školy neprotestoval.

Kolega Rohovský, který měl doma telefon, se rozhodl, že se tomu nepodřídí. Od poslední takové šaškárny si zakázal po 18.00 hodině vzít telefon. Ani jeden den večer nezvedl sluchátko. Vždy jej brala jeho žena, která volaného nejdříve prověřila. Její obvyklé rčení bylo: „Manžel? Není doma. Co si přejete?“ Když to byl někdo známý, o kterém věděla, že nesvolává k planému militaristickému setkání, pokračovala: „Počkejte, já se podívám, jestli není u sousedů.“

Rohovský byl ve stromečku spojek na čelném místě, a tak se stávalo, že když takto nebyl doma, třetina sboru, navazující na jeho zpravení, se nedostavila. Tito kolegové na tom byli dobře.

I posledně jsme marně čekali ve škole, kdy se dočkají civilní velitelé spojení s Rohovským. Čekali nejen velitelé, ale i my ostatní kantoři. Nedočkali jsme se.

Milé osvěžení však přinesl nový kolega. Ten přišel ve společenském obleku s vázankou a v přítmí chodby ihned nepoznal rozmrzelé a pasivní obličeje ostatních. Měl zjevně dobrou náladu. To kontrastovalo s dusnem, které se šířilo od ostatních. Párkrát přešel po chodbě, vtipkoval, byl maximálně spokojený. Nakonec vybídl kolegy: „Tak se jde! Ne?“ Na jeho nabídku nikdo nereagoval. ... Klid. ... Pokusil se ještě jednou. ... Zase nic. ... Kolega musel být hluboce zklamán pasivitou ostatních, déle sloužících. Co se odehrálo v jeho nitru, když se dozvěděl oč jde, si asi dovedeme představit. Totiž, novému kolegovi se pravá představa vůbec ani nevybavila. Svolání si vysvětlil po svém. Domníval se, že škola takovýmto způsobem organizuje noční jízdu do vinárny. Na jeho bývalém působišti se takovéto koniny nekonaly a vůbec jej nenapadlo, že něco takového existuje, že jde doopravdy o svolání CO. Aby se kantoři jednou za čas trochu povyrazili, má být CO, jak se domníval, zastírací a krycí pomůcka pro partnery doma. Kolega musel být opravdu hluboce zklamán.

Rozmrzelé obličeje se přece jen trochu škodolibě rozjasnily, když jej pak viděly pochodovat v parádním saku, s vázankou a gázmaskou na obličeji. Spolu s námi.