Jedno sto

Začínáme normalizovat

Na  shromáždění nám zahráli Internacionálu. Přednesli několik planých projevů. Měly být optimistické, ale kromě mála zúčastněných organizátorů, měli všichni pohřební náladu. V roli frajtrů se  na shromáždění představili ti, co se likvidací svých kolegů   nahrnuli ke korytům. Ti po koncertním sále pobíhali sem a tam, něco stále organizovali, a především už neměli strach z toho, že jim někdo dá přes držku.  Bude se konat slib. Po krátkém oddychu od jara osmašedesátého složíme slib věrnosti bolševikům, aby z nás mohli opět udělat nástroj k uspokojení svých choutek. Jsme na prahu ponuré doby.  Cítíme to. Lež za lží začíná opět chrčet z rádia a z televize. Lež za lží slyšíme z úst  kolegů, o kterých jsme si doposud mysleli, že jsou normální. Lákadlo moci je však během několika měsíců změnilo k nepoznání. A ti, co zde pobíhají jako organizátoři,  si už svým výkladem událostí z poslední doby vysloužili své posice.

Jsou sem sezváni všichni kantoři, ze všech středních škol města. Pravda, jen ti, co přestáli první nápor bolševické msty a ve školství zůstali.  V našem kolektivu, kolektivu naší školy,  jsou na jedné straně ti servilnější, kteří se odrážejí na vyšší posty a co normalizované školství povedou, a na druhé straně ti, co ještě nebyli zavržení, ale musí být pod stálým dohledem těch prvních.

Při tak velké události zde nesmí chybět ani naše inspektorka, bolševizna první hvězdné velikosti. Hloupá, a ani sladkými slovy nezakryje svoji nadutost. Stanula na vyvýšeném místě  inspektorky díky tomu, že neznala slitování nad těmi, co dnes mezi námi nejsou. A možná s  čistou hlavou pracují v dělnické profesi, kde si jich jejich dělničtí spolupracovníci dokonce váží. Nemusí tu s námi překonávat vlastní zbabělost a hanebnost slibu. Vyvrcholením slibu či panychidy je, že tato bolševizna na konec tohoto tyátru předčítá svým jedovatě nasládlým  hlasem text slibu.

Spíše než text sleduji její krátké, skoro neženské nohy, malý nosík  uprostřed zlostného obličeje, maskovaného medovým hlasem. Spíše než text si přebírám už rok stará slova vrchního kolaboranta a vrchního tajemníka československých bolševiků: Len to tady trochu zkonzolidujem, budem sa venovať rastu životnej urovne všetkých pracujúcich. Nik nebude za osmašedesátý rok trestaný.

Lhali vždy, lžou a budou lhát i dále. A tak si to probírám a srovnávám se současným jejich heslem: Lenin neznal slitování … Kladu si také otázku: Jak daleko půjdou? Jak daleko půjdou tentokrát? Od té školské potvory, co stojí na podiu se toho ještě dočkáme.